Článek
Občas se zjeví dílo, které se vzpírá jakémukoliv zařazení, kategorizaci. Bolí, drtí, provokuje, povznáší. Fascinuje už jen tím, že je. Skrývá se za ním ohromně silný příběh, který by sám vydal na knihu nebo na film. A právě takovým počinem, na který jako by byla všechna „objektivní“ měřítka krátká, je v kontextu české kinematografie Marketa Lazarova režiséra Františka Vláčila, drásavá podívaná, vyvřelá z horečné potřeby ji natočit.
Podle všemožných anket jde o nejlepší český film všech dob, což je informace stejnou měrou návodná jako zcela irelevantní. Nejde o konsenzus komise či akademie. S Marketou nakonec zůstane každý sám a musí si bezmála tříhodinovou filmovou baladu prožít podle svého.
Při práci na filmu se sešly dvě výjimečně obdařené osobnosti – František Vláčil a hudební skladatel Zdeněk Liška. Bez jeho vkladu by byl film poloviční. Jeho vroucí, pohansky dravý, rafinovaně vystavěný hudební tvar dělá z filmu to, čím je a proč je tak jedinečný.
Dvojalbum s kompletním záznamem Liškovy hudby, jak byla představena v roce 2015 na hudebním festivalu Struny podzimu, je cenné už z toho důvodu, že dosud byla k mání jen nahrávka z roku 1996 se zkrácenou hudební stopou. Liška byl navíc odpůrcem oddělování své hudby od obrazového doprovodu, a tak realizace nahrávky koncertního provedení kompozice je do značné míry splněným snem všech obdivovatelů díla Vláčilova, ale i Liškova.
Tvůrčí vrchol
Oba byli svým způsobem geniální. Liška posunul pojem filmová hudba k nečekaným výšinám. Měl neuvěřitelný cit pro obraz a jeho spojení s muzikou. Už při sledování hrubého střihu toho kterého filmu měl jasno, jak bude vypadat hudební doprovod. Uměl i průměrný materiál dotekem svého umu povýšit na nadprůměrný. Několika zvolenými tóny dokázal umocnit atmosféru scény, vtisknout jí vnitřní dynamiku a vášeň, čímž nezřídka předčil práci samotných režisérů.
V osobě Vláčila našel rovnocenného partnera. Nepracoval s ním na Marketě Lazarové poprvé, složil muziku už k jeho předchozím snímkům Skleněná oblaka (1958), Holubice (1960) a Ďáblova past (1961). Tentokrát se ale oba vzepjali k tvůrčímu vrcholu.
Vláčil, alkoholovými a jinými běsy sužovaný básník filmového plátna, natočil rapsodii, která atakuje silou obrazů a jejich promyšlenou kompozicí. Liška dodal hudbu, která dalece překračuje rámec pouhého doprovodu.
Marketa Lazarova je důkazem toho, že v domácích podmínkách fungovaly a pracovaly osobnosti, které bez problému obstály i ve světovém kontextu. Vláčil po tomto svém životním díle natočil ještě vynikající filmy Údolí včel (1967), Adelheid (1969) nebo Dým bramborové natě (1976). Liška dál chrlil hudbu k filmům a seriálům skvělým, přijatelným nebo i zcela zavrženíhodným. Většinou odevzdal maximum, i jeho znělka ke Třiceti případům majora Zemana je z řemeslného hlediska bez výhrad.