Komiksová autorka Štěpánka Jislová: V autobiografii nesmíte šetřit sami sebe

„Být holkou mi přišlo krajně nevýhodné. V zamilovanosti jsem trpěla nedostatkem, v lásce přebytkem.“ Nejen takto se v novém komiksu Srdcovka odhalujete světu, přiznáváte i bisexualitu. Neváhala jste jít s kůží na trh?

Líbí se mi, jak říkáte, přiznávat bisexualitu, jako by v tom byl nějaký zločin nebo tajemství. Jsem velká fanynka autobiografických komiksů ze zahraničí a mám pocit, že aby měly skutečný dopad a bylo možné se na ně emočně napojit, autor v prvé řadě nesmí šetřit sám sebe.

Můj prvotní záměr byl, aby čtenáři dostali jednoduše a zajímavě informace, ke kterým jsem si dlouho nacházela cestu. Pokud bych nebyla ochotná jim nasdílet své prožívání, nemohla bych po nich chtít, aby se upřímně zajímali o to, co se jim snažím předat.

Ne každý dokáže pojmenovat své pocity tak syrově, jako to činíte vy. Byla za tím psychoterapie, na které emoce obvykle dostávají definice?

Ano. Mám za sebou roky terapie, individuální i skupinové, která byla navázaná na širší sebepoznání i studium z knížek. V rámci vzniku Srdcovky mi moc pomohlo, když jsem věci pojmenovávala a zasazovala do kontextu. Pracovala jsem s konkrétním scénářem, ale až když na mě papír zpětně zrcadlil scény, teprve pak jsem si dokázala propojit i věci, o nichž jsem předtím netušila.

Co jste o sobě po dopsání a dokreslení zjistila?

Třeba to, že když má člověk porouchanou citovou vazbu, což v mém případě bylo neustálé pronásledování nedostupných objektů zájmu, ať už byly nedostupné emočně, věkově, nebo fyzicky, dost podobně se chová i v rodinných nebo přátelských vztazích. Když byly pozornost nebo láska příliš snadno dosažitelné, nezajímaly mě. Došlo mi, že jsem musela hodně ublížit lidem, kteří to se mnou mysleli dobře.

Vaši příbuzní si už Srdcovku přečetli?

Někteří ano. Drtivá většina informací pro ně byla nová a myslím si, že spousta rozhovorů mě ještě čeká. Co na sebe tvůrce přizná v autobiografii, je na jeho zodpovědnost. Jenže životy ostatních mu nepatří a je hrozně jednoduché překročit hranici toho, kdy člověk odhaluje někoho jiného. Tam je podle mě zapotřebí obrovská opatrnost.

V knize píšete, že nemáte ráda dnes populární výraz autofikce. Myslíte si, že jde zachytit pravdu bez fabulace?

Chápu, proč se ten termín používá, ale podle mě naznačuje, že je někde na půli cesty mezi autobiografií a fikcí, a to podle mého není pravda. Autobiografie nikdy nemůže zpodobnit život jedna ku jedné, protože by pak byla absolutně nečitelná a nudná.

Srdcovka je obsahově, emočně a v celkovém pojetí pravdivá, nicméně aby byla čtivá, tak jsem třeba ze tří vedlejších postav udělala jednu, nebo jsem pozměnila lineárnost děje.

Stvořila jste knížku pro své vrstevníky?

Zpočátku mi nedocházelo, jak moc generační výpověď to je. Hodně v ní rozebírám dětství v devadesátkách, jak vypadaly časopisy pro teenagery kolem roku 2000 i to, jak pomalu nastoupilo online seznamování v čele s aplikací Tinder.

Až teď, když dostávám reakce převážně od žen z řad mileniálů, vidím, jak nás strašně podobně ovlivnily dobové fenomény. Hodně z nás například mělo doma příručku Dospívajícím dívkám, podle které jsme se měli učit o sexualitě a adolescenci. Mimochodem, její autorka Miriam Stoppardová se narodila v roce 1937. Že radila puberťákům na přelomu tisíciletí, to asi nebylo úplně věkově adekvátní.

V závěru komiksu uvádíte seznam zdrojové literatury, vnímat ji lze i jako doporučenou. Které dílo na téma citových vazeb a romantických preferencí pro vás bylo stěžejní?

Mužům bych doporučila si přečíst Pravdu od Neila Strausse. Jde o specifickou, v něčem nepříjemnou knížku o chlapovi, který se vyžíval v balení žen a postupem času zjistil, že to, co považoval za divoké mládí, bylo vlastně patologické chování, kdy se nedokázal na nikoho navázat.

Ženám i mužům bych poradila sáhnout po knížce Držme se pevně od Sue Johnsonové, která popisuje nejčastější způsoby, jak se ve vztazích hádáme. Když se vyřeší drobnosti kolem, v dlouhodobém vztahu pak partneři obvykle řeší dvě až čtyři témata, o kterých se neustále dohadují.

Pro každý pár představují něco jiného, jde hlavně o formu, jakou se hádají. Jedna z nich se nazývá protestní polka, kdy jeden na druhého tlačí a snaží se z něj dostat reakci, kdežto ten druhý víc a víc ustupuje, uzavírá se do sebe a odmítá se vyjádřit. Johnsonová párům pomáhá najít smrtící kolotoč, do kterého se chytají, a zastavit spor už na začátku této spirály.

Po přečtení Srdcovky jsem nabyla dojmu, že všechny vztahy jsou více či méně toxické. Souhlasíte?

Do určitého věku asi ano. To, jak se osobnostně hledáme, má dopad na toho, koho si k sobě pustíme. Ve výsledku traumatizovaní lidé přitahují jiné traumatizované jedince. S věkem, doufám, moudříme a dokážeme lépe nastavovat hranice. Po neúspěšných vztazích si dokážeme říct, co už znova zažít nechceme.

V kombinaci s terapií je to jednodušší. Pokud člověk nevyrůstá v krásné rodině, kde se dává prostor emocím, minimálně prvních pár vztahů bude hledat někoho, kdo do jeho disproporcí zapadne jako puzzle.

Vy už jste toho pravého zřejmě našla. Loni jste se vdala a v příspěvku na sociálních sítích ironicky poznamenala, že vám začíná život tradiční manželky. Jak se po roce a půl od počátku nové etapy cítíte?

Cítím se jako manželka, nevím, jestli tradiční. Z manželství mám radost. Ačkoli jsem dřív chtěla svatbu, přišlo mi, že cool holky ji neřeší, že to dělají jen takové ty hyperfeminní typy, které řeší i to, jak budou seskládané ubrousky na stolech. Dojít do fáze, kdy má člověk tak pěkný vztah, že ho chce oslavit s ostatními a zároveň je ochotný si přiznat, že chce mít svatbu, je taky nějaký zlom.

Nastala u vás jiná klíčová událost, po níž jste se rozhodla vrhnout do právního závazku?

Byl to souběh všech okolností životního i osobního růstu, a hlavně ten vztah prostě stál za to, abychom ho uzavřeli do manželského svazku. Už jsem navíc dokázala autenticky sdělit, co pro sebe chci, a to pro mě byl taky důležitý bod rozhodování.

Na čem pracujete nyní?

Dokončila jsem scénář k takové temné pohádce. Mám také pár nápadů na větší autobiografické knížky s konceptem rodičů jako lidí, ne z pohledu dětí.

Umělecky jste ztvárnila kupříkladu osud Milady Horákové v komiksu s textem od Zdeňka Ležáka. Lákají vás i jiné historické postavy?

Mám pocit, že český komiks byl v jednu chvíli historií posedlý. Záměr, že se jím budou snáze předávat dějiny mladé generaci, byl sice šlechetný, ale myslím, že děti nejsou hloupé a prokouknou, když se jim snažíte něco vnutit.

Ráda bych se věnovala něčemu jinému, třeba kompletně fiktivním příběhům. Pořád dokola zpracováváme dvacáté století a počet hnědých kabátů, které dokážete nakreslit, aby v tom ještě bylo to srdíčko, je koneckonců omezený.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Srdcovka - Štěpánka Jislová, Bez vlasů - Tereza Drahoňovská, Štěpánka Jislová