KOMENTÁŘ: Slavičí cesta zpět

Pozastavovat se v této anketě nad výsledky nemá smysl. V Českém slavíku posluchači a fanoušci nehodnotí zpěváky, zpěvačky nebo skupiny podle toho, jaké kvality jejich působení na scéně má, nýbrž podle toho, jestli je mají rádi.

Případné rozhořčení nad výsledky proto není argument, který by měl anketě mluvit do smyslu existence.

Mimochodem, aby v ní přece jenom nedošlo k velkým kvalitativním nesrovnalostem, vybírá nominované v kategorii Objev roku odborná porota. O vítězi pak, stejně jako v ostatních kategoriích, rozhodují fanoušci.

Když letošní vyhlašování vítězů po třech hodinách a dvaceti minutách (včetně reklamních přestávek) skončilo, bylo to osvobozující. Družení muzikantů, o němž se na pódiu hovořilo, stejně jako v minulých letech pokračovalo na rautu, jenž byl připraven do přilehlých prostor. Kamer k tomu nebylo třeba. Tenhle důvod konání Českého slavíka byl naplněn.

TV Nova evidentně chtěla ukázat, že umí připravit moderní zábavný pořad. Jenže namísto toho, aby si rovnou určila, že nepřesáhne dvě a půl hodiny, což je doba, kterou lze u podobného ceremoniálu v roli diváka vystát, nasázela vedle samotného vyhlašování tolik rozhovorů a filmových připomínek, že to celé bylo opravdu dlouhatánské.

Zákulisní rozmluvy Terezy Pergnerové byly přitom většinou obsahově mdlé, anebo do té kategorie sklouzly během přenosu. Když pak pateticky rozmlouvala se Štefanem Margitou a stejně naladěná uváděla Jiřího Suchého do Síně slávy, nabídla se otázka, zda by večer nebyl bez její účasti svižnější a slavnostnější.

Hlavní moderátoři Aleš Háma a Ondřej Sokol ho uváděli tak, jak je jim to vlastní. Byť jejich styl jistě nevyhovuje všem, svou roli zvládli. Dokázali duchapřítomně reagovat na okamžiky, které přinesl přímý přenos, když jejich rozhovorům chybělo téma, neprotahovali je, a byli vtipní, jakkoli tu a tam balancovali na úzké linii mezi fórkem a urážkou.

Jak je to s hip hopem?

Jen na TV Nova vědí, proč na slavnostním předávání cen v anketě popularity zpívali Vojtaano s Fast Food Orchestra a Dara Rolins, když sál byl plný populárnějších muzikantů a zpěváků. Objektivně však třeba konstatovat, že právo nachystat program podle svého gusta prostě vyhlašovatel ankety má.

Velkou podivností je nicméně vztah ankety ke kategorii hip hop & rap. Jako jediná „žánrová“ v ní byla postavena na rovinu kategoriím hlavním. Je to sice výsada málo logická, vždyť takový heavy metal má u nás také tisíce nadšených příznivců, fakticky však odpovídající velké popularitě stylu na české hudební scéně.

O to překvapující bylo, jak moc si moderátoři tuto kategorii neoblíbili, jak moc to dávali najevo a že se nikdo nepostaral o to, aby za vítěze, kteří nepatří k těm kontroverzním, někdo pro cenu přišel, když už oni sami nemohli.

Paradoxem ročníku, na němž měl dát nový vyhlašovatel jasný signál, že chce ceremoniál modernizovat, třeba i posunout k úrovni podobných světových akcí, byl návrat starých známých. Karel Gott vyhrát nemohl, pravidla to zapovídají těm, kteří mezi námi v daném roce nebyli. Lucie Bílá ale ve své kategorii opět vyskočila na první příčku, stejně tak skupina Kabát. Tak to bývalo léta letoucí.

Jak ale již bylo řečeno, je to anketa popularity, v níž je hlas lidu hlasem božím.