Knižní pokání synovce Reinharda Heydricha

Je to strhující čtení o proměně „korunního prince“ rodu Heydrichových, o synovi protektorova bratra Heinze Siegfrieda. I při několika návštěvách okupované Prahy obdivoval svého kmotra, který se mu jevil jako muž v „bílém a černém“. Poznal ho totiž v bílém jako šermíře, s kordem v ruce, a potom v černé uniformě SS, ovšem s houslemi v rukou.

Pýcha na významného příbuzného, který o něj neustále projevoval zájem, se po válce a po poznání jeho krutých činů změnila v těžké trauma. Pomohla mu ho překonat setkání s teology, kteří se zabývali otázkami viny a odpuštění. S úctou vzpomínal na literárního kritika Ferdinanda Lyona, který mu v celé šíři sdělil strašlivé dědictví.

Začínal v divadle Erwina Piscatora, který se vrátil z exilu. Z redakce Radia Brémy ho počátkem 60. let vyhodili, když si posluchač stěžoval, že zaměstnávají někoho z „gestapácké rodiny“. Heydrich ml. také zjistil, že jeho otec se po bratrově smrti a poznání jeho činů věnoval záchraně Židů a politických vězňů. V roce 1944 pak tento osmatřicetiletý muž, otec pěti dětí, příslušník SS a NSDAP, spáchal sebevraždu, když se k němu blížila inspekce.

„Člověk nemůže navždy sedět na svých dluzích,“ opakoval si radu moudrých. Nejsilnější zážitek ho potkal po čtení děl autorů jako Heine, Morgenstern, Kästner, Brecht, jejichž díla nacisté pálili.

Andreas Wiedemann v historickém portrétu Reinharda Heydricha ruší řadu legend. Třeba o jeho „péči“ o českého dělníka.

„Po celou dobu Heydrichova pobytu v Praze se příděly masa a masových výrobků průběžně snižovaly,“ konstatuje. A neopomene zdůraznit jeho projev po nástupu, kdy o Protektorátu Čechy a Morava říkal: „…tento prostor musí být jednou německý a Čech tady koneckonců nemá co pohledávat.“ Je to nesmírně silná kniha o osudech člověka 20. století.