Vyhrabával jsem vnitřního trilobita, očišťoval ho, a byl z toho román, říká herec Ivan Lupták

Máte pravdu, že horory se v Česku moc netočí a příležitostí si takto herecky zablbnout jsem příliš neměl. Bylo to zpestření. Film navíc točil kamarád Honza Haluza, o to víc jsem měl důvod do něj jít.

To bylo kašírované (upravené), řidičák na autobus nemám. Ten, v němž jsme natáčeli, ani neměl platnou technickou prohlídku. Jednoduše se naložil na valník a „jako“ jsme s ním jezdili po lese.

Herectví beru jako práci, která přichází, a vy ji berete. V Česku jsme v malé kotlince, kde nelze odmítat nabídky. Když to párkrát uděláte, dál vám už chodit nebudou. Samozřejmě někteří si to dovolit můžou, já v té pozici zatím nejsem.

Na zábradlí jsem působil devět let a už jsem se tam necítil dobře. Obecně jsem trošku odstřihnul divadlo. Přestěhoval jsem se na venkov a chci mít víc času na to řídit si svůj čas a život podle sebe. Začal jsem víc psát, vydal jsem knížku. Literatuře bych se rád věnoval víc než divadlu, které dnes dělám spíš okrajově.

Nevěděl. Jeho námět vznikal poměrně dlouho. Na základě příruček pro začínající spisovatele, které jsem si přečetl, jsem došel k hlavnímu cíli, totiž psát o tom, co jsem sám zažil.

Postupně jsem došel k tomu, že chci vystihnout dětství kluka, který vyrůstá v komplikované rodině, jeho dospívání, hledání identity a zapadnutí do společnosti, do světa kolem. A také vyrovnávání se se smrtí blízkých lidí.

Zpočátku jsem netušil, kam bude příběh směřovat. Třeba rok a půl jsem tohoto vnitřního trilobita vyhrabával, pak jsem ho očišťoval a vyšlo z něj toto.

Ne stoprocentně, ale do jisté míry ano. V knize jsem hodně vycházel z vlastních zkušeností.

Byl jsem dítě a na dětství se většinou vzpomíná hezky. Nejinak je tomu u mě. Volné chvíle jsem trávil s kamarády venku na kladenském sídlišti, ta doba byla hodně svobodná. Nikdo mě moc nekontroloval, v kolik přijdu domů.

Mezihry slouží jako odpočinek mezi jednotlivými kapitolami z přítomnosti. Šlo mi taky o přesáhnutí postav rodičů, aby kniha nebyla jen o nich. Zároveň je to narážka na to, že dítě považuje mámu s tátou za své bohy.

Asi za tím byla má niterná potřeba se s ním zpětně vyrovnat. Jako Jula jsem ve svých patnácti šestnácti letech řešil stejný problém, tedy že je na to člověk úplně sám a není moc komu a taky jak se s ním svěřit. Jula ale na rozdíl ode mě má kamaráda, jemuž to sdělil.

Ano, pamatuji si, že jsem si s oblibou oblékal máminy šaty. Myslím si ale, že takovou touhu vzít si její šminky a nalíčit se má spousta kluků.

Rozhodně. V zápřahu mi však psaní moc nejde, potřebuji mít větší prostor k přemýšlení. Samozřejmě se musím i uživit a knížka se tak docela naplánovat nedá.

Snažím se proto tyto dva směry vyrovnávat. Od listopadu do ledna budu zkoušet novou hru. Od září navíc vyučuji herectví na vyšší odborné škole, což mě ohromně baví.