Vydejte se po špilberských stopách barona Trencka

S Niedlem se setkávám v místech, kde Trenck – šlechtic z pruské rodiny a majitel panství ve Slavonii – dožíval, na Špilberku.

Na obávaného válečníka, který byl mnohými považovaný za vyslance samotného pekla, narazil prvně před padesáti lety. A to v nedaleké Kapucínské kryptě, kde je pohřbený.

Už tehdy, jak říká, ho baronův osud zaujal. Psát o něm začal ale mnohem později. V květnu mu má vyjít třetí díl literární série, Baron Trenck: Smlouva se smrtihlavem. Předešlé dva díly jsou dávno bestsellery (Baron Trenck: Až na hranici pekel a Baron Trenck: Panduři, knihu pokřtil koncem loňského roku právě na Špilberku).

Niedl zmíní rovněž to, že k němu má i určitou rodinnou vazbu. Když táhl na České Budějovice, prošel i Bavorovicemi, kde spisovatelovi předci po staletí žili.

„Museli se s ním, s jeho vojáky potkat. A nemuselo to být vůbec příjemné. Vojáci tam čekali do tmy, než na nedaleké město zaútočili. Jejich hrozivá pověst je předcházela,“ popisuje.

O tom, zda se ho skutečně báli, anebo ho vítali jako osvoboditele, nicméně podrobné informace nemá. Autor více než třiceti knih – hlavně detektivek a psychologických románů – detailní odpověď na tuto otázku nenašel ani v archivech.

Co ví jistě, je to, že vedle obávaného rváče byl Trenck považován za vzdělaného člověka, který se domluvil řadou jazyků, miloval divadlo a hudbu, výborně tančil… Nejen proto se těšil zájmu žen. Dokud neutrpěl vážná zranění, během jednoho mu zmodral obličej, byl poměrně pohledný. Protiklady v jeho osobnosti však Niedl nevnímá jako výhodu pro děj svých knih.

„Nerad píšu o rozporuplných postavách. Navíc si je rád sám vyfabuluju, mám větší prostor pro fikci. S Trenckem jsem udělal výjimku. Ač jsem věděl, že o něm bylo hodně napsáno, měl řadu nepřátel, i přítelkyni nejmocnější, Marie Terezie nad ním držela ochrannou ruku až do jeho smrti,“ vypráví mi dále v prostorách Špilberku, kudy význačný vězeň chodíval.

Přizná se i k tomu, že při sestavování jeho literárního portrétu vycházel z knihy kolegy Karla Richtera s názvem Trenk.

„Musím říct, že se mi třetí díl psal nejhůř. Nerad nechávám postavy umírat, během psaní se stávají vždy mými přáteli. A tady jsem věděl, že konec nastane. Musel,“ konstatuje na prostudovanou faktografii.

Dobře tak ví, že i když mu po odsouzení propadla většina majetku, na to, aby strávil konec života v pohodlí, zbytek bohatě stačil.

Na hradě obýval dvě místnosti, staral se o něj sluha a mohl se poměrně volně pohybovat. K veliteli vězení dokonce pravidelně chodil na nedělní oběd. Spekuluje se také o tom, že do jeho cely mohly chodit ženy. Možná byl rovněž otcem dcery, jež se narodila jeho sluhovi a jíž v závěti odkázal také slušné peníze.

Čas si krátil i jinak, mimo jiné hrou na housle, povídáním s kapucíny, kteří se starali o duchovní spásu vězňů. A taky poměrně dost pil, nejraději víno.

„S uvězněním se nikdy nesmířil. Jeho konec byl ovšem dán především nezkrotnou povahou. Na svou dobu byl velmi přímočarý, což mu u dvora vůbec nepomáhalo. Řada lidí si přála jeho smrt. Nakonec k ní byl odsouzen. Na zásah císařovny byl pak trest změněn na doživotí,“ podotýká Niedl, jenž zmíní i to, že Trenck sem tam mohl jít i dolů do města, třeba do divadla.

Což skončilo v momentě, kdy se tam popral se svými nepřáteli. „Zemřel mladý. Nikdo tak neví, zda by bylo doživotí skutečně doživotím, anebo by ho císařovna časem omilostnila,“ zamyslí se.

Vzápětí mi popíše Trenckův konec: „Oznámil všem, že zemře, což se záhy stalo. Jeho život byl naplněn, události v něm by stačily na několik osudů.“ Jen pro úplnost. Zesnul během hodiny 4. října 1749, v den svého svátku. Před skonem se oblékl do prostého šatu, nechal se ostříhat. „I to podpořilo pověst, že je vyslancem pekla,“ uzavírá spisovatel.

Trenck je pohřbený v brněnské Kapucínské kryptě. Ani po smrti legendy neustaly. Týkaly se nejen jeho smrti, ale také těla, od něhož byla oddělená hlava, chybělo mu pár článků prstů, tři krční obratle… Ovšem to už jsou zcela jiné příběhy.