Tereza Boučková: Neřeším, jestli má kniha někoho rozčílí

Kdy jste vytušila, že o osudech vašich příbuzných i předků sousedů v minulém století vznikne román?

Bez záměru psát román bych po ničem nepátrala. V životě většinou potřebuji cíl a důvod svého konání. Hledat informace bylo docela složité. Vůbec jsem netušila, co všechno zjistím. V domě jsem znala jen jistou slečnu Epsteinovou. Původně jsem myslela, že napíšu výhradně její příběh jako povídku, nedostala jsem na ni ale grant. A hlavně jsem vůbec nevěděla, jak to pojmout.

Nakonec jsem zažádala o stipendium na román a získala ho. To mě donutilo opravdu se do psaní vrhnout, poprat se s ním a dokončit ho. Stálo mě to obrovské úsilí. Byla jsem z něj vyčerpaná psychicky i fyzicky.

Za reálnými postavami je znát hluboká rešerše. Který příběh vám dal nejvíce zabrat?

Emociálně mi dala zabrat celá kniha. Ke konci jejího vzniku můj život silně ovlivnila střelba na filozofické fakultě, kterou jsem do ní vetkla. A to jsem měla slzy na krajíčku pořád.

Celý rok předtím jsem se prodírala hrůzami nacismu a komunismu, chvílemi jsem z nich byla velmi zoufalá, i když o tom samozřejmě hodně vím.

Když však čtete o konkrétním lidském životě, dotkne se vás mnohem víc. Když jsem se při psaní blížila k příběhu mé maminky, která dožívala úplně bez paměti, brečela jsem u toho.

Blíže objasňujete náklonnost Václava Havla k vaší mamince Anně Kohoutové…

Dlouho jsem nevěděla, jak mám postavu své maminky pro knihu uchopit. Původně jsem zamýšlela vycházet z její konečné situace, kdy už si nic neuvědomovala, ani to, že existuje.

V rámci přípravy knihy jsem si pročetla celou jejich korespondenci. Václav Havel jí napsal přes sto dopisů. Plánovala jsem některý použít, zacitovat z něj. Pak jsem přišla na to, že maminku nejlépe vykreslím prostřednictvím jeho dopisů a že o moc víc dodávat nemusím.

Hořkou kapitolou vašeho života, jíž se v knize také věnujete, bylo dvanáct let po podpisu Charty 77. Jaké pro vás bylo nahlédnout do své osobní složky ve zpřístupněných svazcích StB?

Spisy jsem si hledala už před mnoha lety, kdy jsem žádala o uznání účasti ve třetím odboji. Prošetřovala se tři roky, než jsem ho obdržela. Vlastní složku v archivu nemám. Jsem vedena pod svým tátou (literát a dramatik Pavel Kohout – pozn. red.) a jeho složka má myslím více než sedm tisíc stran. Promořit se jimi bylo hrozné. Mám to v sobě ale už docela dlouho srovnané.

Zůstávají pro vás z období normalizace nějaké otazníky?

Vůbec žádné. Našla jsem informace o dvou hlavních osobách, které nás sledovaly, byť jich bylo víc. Z této dvojice mě překvapila žena, agent Bláža, ale vlastně nijak nešokovala. Je to problém lidí, kteří pro své vlastní výhody udávali jiné, ne můj.

V románu píšete i o své aktivní podpoře ukrajinských uprchlíků. Zájem o ruskou invazi či válku Izraele s Hamásem však mezi lidmi postupně opadává. Snažíte se pomáhat dál?

Ano, je to ale čím dál složitější. Moc mi vadí, když se říká, že jsme unavení z války na Ukrajině. Jestli má být někdo unavený z války, tak to jsou Ukrajinci. To, čemu každý den čelí, jak přežívají zimu, je hrozné.

Díky svému angažmá jsem se spřátelila s komunitou Hlas Ukrajiny, která vytrvale pořádá mnohé protestní a podpůrné akce. Pomáhám ji propagovat, hlavně mezi chartisty, kteří jsou občansky stále velmi aktivní a nesmiřují se s věcmi tak, jak nám jsou předkládány.

Připadalo vám nevyhnutelné začlenit do děje vaší knihy nedávné neblahé události?

Ano, protože jsem je intenzivně prožívala. Připadalo mi děsivé, že píšu o zvěrstvech totalit, a přitom se ta zvěrstva dějí dál. Román končí zmínkou o Stolpersteine (takzvané kameny zmizelých pro oběti holokaustu – pozn. red.).

Jsem moc ráda, že se mi podařilo je nechat vsadit do chodníku před dům v Matoušově ulici rodině Schwarzů, která by v něm nadále žila, kdyby nebyla zavražděna v koncentráku.

Neměla jsem v úmyslu napsat historický román, ale román moderní. Nemůžu řešit, jestli tím někoho rozčílím nebo podráždím, přestože mě mrzí, když se to stane. Od počátku tvorby mám v sobě silný pocit nezávislosti, osobní svobody a integrity. Je pořád těžké si ho uhájit, ale je to pro mě nejvíc. Tak žiju a tak i píšu.