Článek
Jakou roli by dnes měla hrát střední Evropa v Evropské unii a v NATO? A jaké by měly mít mezi sebou vztahy státy, které ji tvoří?
Nové přemýšlení o střední Evropě se objevuje v úvahách některých středoevropských intelektuálů v osmdesátých letech dvacátého století. Například u Václava Havla, Miroslava Kusého, Györgyho Konráda, Adama Michnika. Trošku mi to připomíná dobu před rozpadem Rakouska-Uherska, kdy rovněž nejlepší mozky přemítaly, co bude za pár let.
Havel a další už cítili, že se schyluje k nové velké geopolitické změně. A začali přemýšlet, zda by mohla střední Evropa, těch šedesát milionů lidí toužících po západním stylu života, také něco znamenat pro celou Evropu, mít nějaký úkol a plnit ho.
Pak změna opravdu přišla a vznikl projekt visegrádské čtyřky. Její první společnou motivací bylo – Sověti musí pryč, všichni chceme rychle odejít od poručenství Sovětského svazu. Rozpustili jsme společně Varšavskou smlouvu, Radu vzájemné hospodářské pomoci. Vše šlo z dnešního pohledu hladce, až považuji za zázrak, jak hladce. Protože už tehdy SSSR mohl vyvolat nějaký konflikt, válku.
Ale pak začaly rivality před vstupem do NATO a Evropské unie. Václav Klaus pronesl slavnou větu: My jsme už ve fitness centru a kde jsou Slováci? Bez nich budeme rychlejší a první ze všech.
Poláci si ve velké euforii taky mysleli, že budou první. I Maďaři chtěli být první a doufali, že jim pomůžou Němci za to, jak oni v září 1989 otevřeli hranice do Rakouska lidem, kteří utíkali z NDR.
Stále ale nebylo potřeba znovu promýšlet, co se střední Evropou.
Ta doba je pryč, Ukrajina byla napadena Ruskem, válka trvá už víc než tři roky, po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu se mění i geopolitická situace, role Evropské unie… Jaká by měla být reakce Středoevropanů?
Ocitli jsme se zase na území „mezi“. Což už střední Evropa zažila – po první světové válce, po versailleské konferenci. Po Mnichovu v září 1938 Slovensko skončilo u Hitlera, Česko jako protektorát a polskému státu zase hrozil zánik. Po druhé světové válce jsme se stali Stalinovými vazaly. Protože území „mezi“ je zpravidla mezi mlýnskými kameny. Když nás nerozdrtí a přežijeme, všichni kolem se pak ptají, co s nimi – probůh, jsou zase tady. Vždyť už jsme s nimi nepočítali…
Ani po sto letech některé státy zase nevědí, kam mají patřit, pochybují. Ve střední Evropě se objevují hlasy – my přece nemusíme být v Unii nebo v NATO. Slovenský premiér Robert Fico mluví o neutralitě, maďarský premiér Viktor Orbán se nechová jako člen Evropské unie. Češi říkají, že v Unii být chtějí, ale odmítají euro. Všichni populisté dohromady jsou proti evropské integraci Ukrajiny. A to ještě za rohem čekají důležité země západního Balkánu.
Jak se dá překonat aktuální středoevropská fragmentace, zahledění do vlastních problémů, sledování dílčích cílů politických stran, a někde dokonce jen jednotlivých politiků?
Společná idea, společná vize se přece rýsuje. Každému, kdo sleduje dění na Ukrajině a v Rusku, musí být jasné, že když Rusové zničí Ukrajinu, nezastaví se. Už nepochybně podnikají různé propagandistické a teroristické aktivity na Slovensku, v Maďarsku, v Česku, nemluvě o Litvě, Estonsku a Lotyšsku.
Co může dát dohromady tak rozdílné národy s tak rozdílnými zájmy, aby spolupracovaly? Jedině nebezpečí. A nebezpečí se tady rýsuje aktuálně a hrozivě. Tomu rozumí Poláci, pobaltské státy, česká vláda, zřejmě Albánci a Slovinci. Slovensko pořád zápasí. Maďaři jsou jako vždy jinde.
Rozhovor
A Viktor Orbán drolí evropskou jednotu – například pokud jde o sankce proti Rusku. Přitom i Maďarsku jde o zásadní zájem zajistit bezpečnost státu, udržet integritu území a svobodu…
A suverenitu, o které mluví Orbán i Fico v každé druhé větě. Přitom právě suverenitu států ohrožují vedle Ruska oni dva. Maďaři jsou podle mě zase na špatné straně dějin, jen připomínám – oni byli mezi poraženými v obou světových válkách. Slovensko válčí s tradiční naivitou, dezorientací a zbabělostí části občanů, pověstné mlčící většiny.
Ale i tak – nebezpečí ruské invaze, pokud neochráníme suverenitu Ukrajiny, by nás mohlo dát všechny dohromady. Že se to nedá uskutečnit? Tady je jeden příklad.
Za druhé světové války dostaly dva národy v jednom státě, Srbové a Chorvati v Jugoslávii, možnost dát volný průchod nacionalistické nenávisti. Podle mezinárodních odhadů zabili chorvatští ustašovci na 300 tisíc Srbů a srbští četnici 50 tisíc Chorvatů, sami ale čísla navyšují. Nikdo nepředpokládal, že budou tyto dva národy ještě někdy spolupracovat.
A pak se objevila nad Jugoslávií hrozba a tou byl Stalin s nekompromisním požadavkem – podřiďte se. Jugoslávci se jako jeden muž postavili proti a schopnost spolupráce si udrželi až do roku 1991. Jugoslávie nebyla demokratickým státem, ale její občané měli pasy, mohli nejenom cestovat, ale i studovat v zahraničí. Když jsem tam jezdila mezi lety 1967 a 1972 číst si v knihách, které byly u nás zakázané, cítila jsem voňavou příchuť svobody, která mě omamovala.
Ano, pak, když se najednou objevila možnost vytvořit si svůj národní stát, zášť a nenávist vytryskly znovu, ale to je jiný smutný příběh.
Magda Vášáryová na happeningu NE! v Jihlavě varovala před směřováním střední Evropy.
Co si z této historie můžou vzít státy střední Evropy dnes?
Pro mě z toho plyne poučení, že když máte nebezpečného společného nepřítele, jste schopni během krátké doby udělat smysluplné kroky k záchraně budoucnosti bez ohledu na to, co jste si způsobili v minulosti.
O naší budoucnosti se teď jednoznačně rozhoduje v Kyjevě, Charkově, Oděse, Sumách, Kramatorsku – rozhodují o ní ukrajinští vojáci a jejich velitelé, politické vedení Ukrajiny a schopnost zemí NATO a Evropské unie spolupracovat a podporovat je.
Bohužel dlouho trvalo, než většina evropských občanů pochopila, jakou partii rozehrál Vladimir Putin, o co všechno jde a jaké jsou možné protitahy demokratické části světa. Proč nemluvím o politicích a nekritizuji víc jejich váhání? Protože ti čekali na změnu veřejného mínění, než začali riskovat a mluvit o nutné obraně a financích na ni. Uběhlo mnoho času, než se německá veřejnost smířila s myšlenkou, že levný ruský plyn je pro jejich zemi smrtelně nebezpečný.
Poptávku po populistech, kteří z prachu vytahují panslavismus z přelomu 19. a 20. století, vyvolává kremelská propaganda a nostalgie některých lidí po komunismu. Jak je to možné? Je to doklad naší nejistoty, nechuti převzít odpovědnost a nepochopitelné lhostejnosti k osudu celé střední Evropy.
A když se nám nepodaří semknout ani pod bezprostřední bezpečnostní hrozbou? Co se ve střední Evropě stane?
Středoevropské státy pravděpodobně zaniknou, nebo to budou loutkové země, jejichž osud známe z historie. Jsme v bezprostředním fyzickém ohrožení.
Čína a Rusko se snaží rozložit dosavadní světový řád budovaný od roku 1945, který stojí na nedotknutelnosti hranic, na fungování mezinárodních organizací a na platnosti velkého počtu mezinárodních smluv. A když u nového amerického prezidenta Donalda Trumpa nikdy nevíte, co udělá zítra, můžeme se lehce a v krátkém čase vrátit ke koncertu velmocí, který nemilosrdně určí, kdo přežije a kdo ne.
Nabízí se ale jeden příklad, jak lze přežít, když je okolí proti vám. Je to Stát Izrael. Ten ale na své bezpečnosti velmi tvrdě pracuje; všichni včetně žen a děvčat tam nastupují do armády. Je zemí, která musí být ve vědě, vzdělávání a inovacích lepší než ostatní kolem. A musí mít velmi silného patrona, připraveného dodávat ty nejlepší zbraně.
Jenom nevím, jestli je to inspirace pro Česko, které nikdy v moderní době nebojovalo. V roce 2008 dokonce odmítalo i tak neškodnou věc, jako byl americký radar, který měl chránit před útoky raket také Českou republiku.
Slovensko, Polsko, Maďarsko i Česko jsou členy NATO, všichni se na posledním summitu Aliance v Haagu zavázali zvýšit své výdaje na obranu na pět procent HDP do roku 2035, což jistě zčásti investují nejen do železa, ale také do lidí. To vám nepřijde dostačující?
O Polsko a pobaltské státy nemám nejmenší obavu, Finsko zaminovává svoji hranici s Ruskem, má s ním svoje historické zkušenosti. A hrdinná Ukrajina Rusko stále zadržuje.
Ale před námi je mnohem větší úkol než jenom vyzbrojení. Musíme především vybudovat znovu hrdost občanů, žen i mužů, mladých lidí, na svoji vlast. Jinak budou připraveni vzít do zaječích. Oživit hrdinství a schopnost bojovat, jakou třeba měli naši legionáři, kteří bojovali na Sibiři nejen proti bolševikům, ale také za vznik Československa. Vypadalo to jako hloupost – nasazovat někde daleko život za naši svobodu – ale statečnost a odhodlání těchto lidí se zúročily v demokratickém státě.
Režiséři István Szabó a Jiří Menzel a Magda Vášáryová
Připomenu dva slovenské legionáře: spisovatele, skutečného demokrata Janka Jesenského, který se nepodvolil ani nacismu, ani komunismu, a Jozefa Gregora Tajovského, který zemřel v roce 1940. Dnes na Slovensku bohužel málokdo ví, kdo byli a za co vlastně na Sibiři bojovali.
Estonsko příští rok zvýší obranné výdaje na 5,4 procenta HDP. Poláci už dnes investují do obrany přes čtyři procenta. To je velký projev odhodlání, ne?
Když mluvíte v Polsku s kýmkoliv, řekne vám, že je ochoten bojovat za svoji vlast, někdo rovnou zanotuje bojovou píseň. Třeba Rotu, tu jsem se hned také naučila: Nie rzucim ziemi, skąd nasz ród! (Nevzdáme se země, odkud pochází náš rod!). To je úplně jiná atmosféra, tedy zatím, než na Slovensku nebo v Česku.
Polsko se ve strategické spolupráci orientuje na pobaltské země, na Finsko a Švédsko, ve výmarském trojúhelníku jsou jeho partnery Německo a Francie, velmi pracuje na přítomnosti amerických vojáků na svém území. Můžou s ním ostatní středoevropské země vůbec počítat?
Velmi mě trápí rozpad visegrádské čtyřky. Čeho všeho jsme spolu mohli dosáhnout! Přispět ke stabilitě Evropské unie a svými zkušenostmi pomoci Balkánu i Ukrajině. Bez Polska a s tím nesnesitelným naříkáním Maďarů kvůli Trianonu jsme strašně slabí. Ale neměli bychom to vzdát.
Například prezident Petr Pavel má šanci mluvit s polskými generály a mohl by přibrat někoho ze slovenské opozice. Může jim nabídnout společný projekt. Vyjádřit pochopení: vy jste více ohroženi než my – máte hranici s Ukrajinou, Běloruskem, a v Kaliningradu dokonce i s Ruskem, máte s ním strašnou historickou zkušenost. A zeptat se: jak vám můžeme pomoci ještě nad to, co společně děláme v NATO?
