Spisovatelka Veronika Opatřilová: V lese mám pocit, že jsem přišla domů

Článek

Literátka studovala hispanistiku, nakonec ji však osud zavál do Švédska, které ji uchvátilo už při první návštěvě. Začátky byly těžké, často střídala zaměstnání. Pracovala v kavárně, ve fastfoodu i jako průvodkyně po metropoli. O této zkušenosti psala blog Vicky ze Stockholmu.

V zemi nakonec žila pět let. „Když na to období vzpomínám, říkám si, kde se ve mně vzala ta odvaha a schopnost diskomfortu, jemuž se teď spíš vyhýbám,“ přemítá.

Ačkoli po spisovatelské dráze toužila odmalička, teprve ve Švédsku získala pocit, že by se její sen mohl stát skutečností. „Panuje tam atmosféra příležitostí. Kdykoli překročím jeho hranice, dýchne na mě svoboda a pocit, že všechno je možné,“ míní Opatřilová, jež před třemi lety debutovala novelou Ostrov žije. Vedle evropského severu si zamilovala i Anglii, ve které strávila pár měsíců. Také tam její příběhy částečně směřují.

Zaměřit se na vztahy queer osob v dobách minulých, to vyžaduje odvahu. Co vás k tak nezvyklé kombinaci přimělo?

U Počkej na moře to byla v podstatě náhoda. Nechtěla jsem psát román, který by vyžadoval obrovskou rešerši. Myslela jsem si, že bych to nezvládla. Ve Švédsku jsem žila u staršího spisovatele a měla chuť jeho osobnost literárně zpracovat. Byl ročník 1934, mládí prožil v šedesátých letech, která z toho logicky vzešla jako časové zasazení děje. Zajímalo mě, jaká tato doba byla pro queer lidi.

V případě Písně L. to bylo jasnější, středověk mě baví odjakživa. Nechtěla jsem napsat historický román, proto v příběhu nenajdete konkrétní data. Sama vím, kdy a kde přesně se román odehrává, a pokud čtenář čte pozorně, lze to podle pár indicií odvodit. Pro příběh to ale není nejdůležitější.

Jak na spojení LGBT tematiky s historií reagoval nakladatel?

Velmi pozitivně. Rukopis v nakladatelství shodou okolností přistál na stůl redaktorce, která tenkrát do edičního plánu hledala rukopis s queer námětem. Pěkně to do sebe zapadlo.

Vedle tvůrčího psaní se věnujete překladům ze švédštiny. Jak obtížné je přepínat mezi autorskou a překladatelskou polohou?

Je to problematické. Mám pocit, že při každé z těchto činností používám jinou část mozku. Je to jak přepínat mezi dvěma osobnostmi. Když jsem intenzivně překládala román, jako bych nevědomky přebírala způsob psaní daného autora do svých vlastních textů.

Po určité době jsem se k nim vrátila a nechápala jsem, kde se ve mně takové slovní obraty vzaly, než jsem si uvědomila příčinu. Jsem taková houba, co nasává všechno z okolí, a tak se snažím překládání a vlastní tvorbu důsledně oddělovat. Nechci totiž ani své psaní promítat do překladů.

Spisovatelka Janne Tellerová: Velké existenciální otázky jsou neměnné

Kultura

Kteří spisovatelé nebo spisovatelky vás nasměrovali ke tvůrčí dráze?

Zásadními knihami v dětství pro mě byla díla Astrid Lindgrenové a Tove Janssonové, hlavně její Mumínci. Na gymplu jsem pochopitelně milovala beatniky. Četla jsem hodně Jacka Kerouaca, který mi už dnes nic moc neříká. Ovlivňuje mě nejvíc to, co zrovna čtu. Naposledy mě nadchla Nestvůra z Essexu od Sarah Perryové, která byla už i zadaptovaná do seriálu.

Vaše prózy mají výrazný lyrický nádech. Zkoušela jste psát poezii?

Nikdy jsem se o ni nepokoušela. Obdivuju autory, kteří se jí věnují. Mně to připadá strašně těžké. Je to skoro až nevděčná činnost. O poezii není moc slyšet a ani se příliš nekupuje. Sama jsem začínala s povídkami.

Píseň L. věnujete duchům lesa, který v příběhu hraje velkou roli. Chodíte si mezi stromy pro inspiraci?

V případě mé poslední knihy to tak bylo. Celá myšlenka románu se zrodila při procházkách v lese. V hlavě jsem si přehrávala příběh a podněty si nahrávala na telefon. Les na mě silně působí klidem a pocitem, že člověk někam patří. Hrdina se totiž úplně necítí jako součást lidského společenství. V lese má pocit, že přišel domů. Mám to stejně, v přírodě je mi dobře, čerpám z ní energii.

Víte už, kam se vydáte na další literární výlet?

Asi znovu na nějaký ostrov. Na který, to je pro mě zatím velká neznámá. Uvidím, co život přinese.