Spisovatelka Tereza Bartošová: Jako lékařka lidi zachraňuji, vraždím jen na papíře

Jak vás napadlo, že budete psát?

Kde a kdy to bylo, vám přesně neřeknu. Psala jsem už na gymnáziu, kde to bylo do jisté míry povinné. Plus jsem v tu dobu chodila do příbramské knihovny, kde běžel kroužek psaní pro podobné nadšence. Pak jsem s tím ale po maturitě švihla, protože jsem šla na vysokou školu, kde na podobnou „zábavu“ vážně nebyl čas, prostor.

Zamířila jste na medicínu, co vím. Proč jste nešla studovat třeba literaturu?

Nedávalo mi to smysl. Psaní byla a je pro mě zábava. Odjakživa jsem si šla za tím, že mojí prací bude medicína, která mě zcela naplňuje. Lidské tělo, to, jak funguje, mě odjakživa fascinovalo. Literatura je zkrátka taková moje bokovka. V životě mě nenapadlo, že by to mohlo dojít takhle daleko… Ostatně ke psaní jsem se vrátila až s dětmi, na mateřské dovolené. Potřebovala jsem v tu dobu být kreativní, odreagovat se od mateřského stereotypu, který je sice krásný, ale někdy ubíjející. Při psaní jsem si uspokojovala své mentální potřeby. A tak vznikla má první detektivka z Příbramska, Klekánice.

Klekánice i následující detektivky Vodník a Dceřina kletba se velmi dobře prodávají. Proč jste vsadila právě na tento žánr?

Přirozeně. Vždycky mě zajímalo, jak, co a proč funguje. Detektivka všechno spojuje dohromady. Sama ráda při jejich čtení přemýšlím, kam dojde ta a ta postava, kdo je vrah… Snažím se tenhle zážitek nabídnout i jiným.

Ještě mi řekněte, kdy jste na té mateřské psala? Po nocích?

Nejčastěji v čase, kdy bylo po obědě, kdy děti odpočívaly, nastalo ticho, pohodička a klídeček. Pak ještě večer, ovšem to je už člověk přece jen takový unavený. Jako máma máte za sebou nejen paci, paci, pacičky, ale taky vyklizenou myčku, vypranou pračku, pobíhání u trouby a sporáku… Slovo: mami, jste slyšela za ten den asi stokrát. Jste unavená. Hledáte, jak se té únavy v sobě zbavit. Potřebujete ovládat svět jinak než jako máma… Takže já tu energii v sobě najdu a sednu si k počítači, tvořím. Psaní je můj svět, kde jsem sama, se svými postavami, se svým příběhem.

V tu chvíli máte chuť „vraždit“, aspoň v literatuře.

No, moje mamka mi taky říká, že je to moje psychoterapie, že jako lékařka lidi zachraňuji, tak je aspoň „vraždím“ na papíře.

Napsat knihu je jedna věc, jak jste ji prosadila v nakladatelství?

Ono to bylo trošku složitější. Vše začalo na platformě Wattpad. Scházím se tam s podobnými nadšenci, jako jsem já. Fyzicky se neznáme, ale v on-line prostředí se známe dokonale. Píšeme si mezi sebou přes Messenger. Tam taky začala vznikat má první kniha. Vždy jsem napsala kousek, optala se ostatních, zda se jim to a to líbí. Zjišťovala jsem, zda (ne)odhalí mé zápletky. Na pár stránkách jsem postupně zkoušela „tahat čtenáře za nos“. Když byla kniha celá, na webu dlouho visela jen tak. Pak mě jedna kamarádka ze Slovenska hecla, ať to někam z toho Wattpadu pošlu.

Vzali vám ji v nakladatelství hned?

Ani to moc dlouho netrvalo… Jen to mělo a má pár zápletek. To by bylo však na delší vyprávění. Shrnula bych to do vět, že se v tomhle směru musím ještě dost věcí naučit. Musím víc umět sebe sama prodávat. Na druhou stranu v Mottu, kde jsem nyní, jsem moc spokojená.

V čem se podle vás pozná dobré nakladatelství?

Třeba v tom, že má výborné editory, knižní redaktory, funguje propagace… Autorsky je pro mě totiž velmi důležité, že mě někdo jako autora kontroluje, že knihu vnímá jako celek, vnímá zároveň detaily typu: na straně 2 napíšu, že má kdosi oči modré, na straně 4 tvrdím, že je má zelené… Přesnost dělá dobrou knihu, zároveň jako autor/ka část „drobností“ obvykle už při psaní nevidíte. Musíte mít proto nad sebou někoho, kdo zkontroluje, že vše v textu, který má být vydaný, sedí. Navíc já „své lidi“, své postavy vidívám obvykle jaksi zevnitř, jestli mají modré/zelené oči je mi ukradené.

To, že se vaše tři detektivky jmenují podle balad Karla Jaromíra Erbena asi není náhoda, že?

Ne, je to záměr. Mně se jeho balady líbily už odmala. Přišly mi vždy krásně strašidelné. Nejdřív mi je vyprávěla sestřenice, která je uměla nazpaměť. Byly to takové mé dětské horory, u nichž jsem se krásně bála. Uvidíme, kolik svých knih podle balad ještě pojmenuji. Těžko říct, zda přijdou další příběhy, zda budu mít motivaci je sepsat.

Stejně logické je zasazení vašich příběhů na Příbramsko, kde žijete?

Líp bych to neřekla… Znám to tady nejlíp. Dokážu si přesně představit místa, kudy mé postavy chodí, kde žijí, kde a co vyšetřují, jak a kam se dostanou. Podle mě tyhle reálie, jejich znalost, napomáhá tomu, aby byla detektivka uvěřitelná. Je to pro mě jednoduše autentické prostředí. Proto se plácám na malém místečku.

Konzultujete děj svých knih s nějakými policisty?

Já žádné osobně ani neznám. Jak jsem už říkala, píšu si své postavy tak, jak chci, jak si je představuji, jak je cítím. Spíš je pro mě důležité, aby mi vyprávění sedělo po odborné lékařské stránce, přece jen ve svém oboru nechci být za blbce. Ale někdy je to těžké. Popisuju sem tam raritní případy, které nejsou tolik známé, veřejně popsané.

Jestli se něčeho bojím, že si to přečte kolega, kolegyně lékaři a řeknou mi: ty ses úplně zbláznila, ne? Aby mi vše sedělo, posílám dotazy na patologii, na soudní lékařství a… Většinou mi neodpoví. Ani se jim nedivím, oni se s tím taky setkat nemuseli… V Dceřině kletbě jsem podobně řešila například těžkou otravu olovem, což je případ, s nímž se v ordinacích ani jinde lékaři prakticky nesetkávají.

Kolik ještě může Příbram unést vašich vražd?

To mě taky zajímá. Nerada bych skončila jako v Midsomeru. Jsem tak opatrná, abych si všechny v Příbrami nevyvraždila. Tak se sem tam šoupám v ději i do jiných lokalit, kde mohou ještě policisté v rajonech pracovat.

Prostředí jsme probraly. Styl psaní taky. Jen mi ještě řekněte, máte nějakého pavouka, graf, zápisky, kam vaše postavy směřují, kam dojdou?

V příběhu mám většinou vymyšlený začátek a konec. Vím, kdo ten a ten zločin udělal, vím, proč to udělal, ale dost často to pak nechávám tak nějak vše plynout. Nechávám postavám jejich prostor, nechávám je trošku jít, kam chtějí. Někdy mi i přepíšou to, co jsem plánovala. Zrovna jako nedávno v knize, kterou mám rozepsanou a v níž jsem chtěla z policistů udělat hlupáky. No, hodili mi do všeho vidle, navíc se mi tam objevila jiná, nová postava… Právě tahle spontánnost mě na psaní baví. Psát podle not? To by mě otrávilo. To by bylo jako vypsat nákupní seznam a odškrtávat si z něj položky.

Češi detektivky milují. Rádi se na ně dívají i v televizi. Máte představu, kdo by mohl hrát vaše postavy policistů?

Televizi, filmy nesleduji vůbec. Nemám na to čas ani náladu. Ale kdybych přece jen měla říct jedno herecké jméno, bude to Tom Hardy. Ovšem toho v Česku neseženete. Pak už mě nikdo nenapadá.

A kdybych chtěla přijít na vaši autogramiádu, kam mohu dorazit?

Asi nikam. Mám tři děti. Autorská čtení proto nedělávám. Nemám čas. Spíš na mě narazíte, když budete mít zdravotní problém v příbramské nemocnici. Až dodělám všechny potřebné zkoušky, budu praktická lékařka. Původně jsem měla sice vybranou internu, jenže práce v nemocnici moc dobře s rodinou, se třemi dětmi skloubit nelze.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Klekánice - Tereza Bartošová, Vodník - Tereza Bartošová, Dceřina kletba - Tereza Bartošová