Článek
Vstup do kláštera v útlém věku vás musel nesmírně formovat. Přemýšlíte někdy, kým byste byla, kdybyste tuto zkušenost nenabyla?
Jak zásadní to bylo, mi plně došlo, až když jsem se sama stala matkou. Ve čtrnácti jste pořád dítě a pobyt v klášteře vás ovlivní naprosto dramaticky. Musela jsem předčasně dospět.
Chybělo mi a nikdy už nešlo dohnat odžití si puberty, fáze revolty, první zkušenosti s alkoholem, první neúspěšné vztahy, které rychle vznikají a stejně rychle se rozpadají. Těžko říct, kým bych byla. Jsem ale přesvědčená, že jiným člověkem.
Jaké důvody za vaším rozhodnutím stát se řeholnicí byly?
Člověka k náboženství nebo církevnímu společenství často dovedou nějaké frustrace a deprivace, zkrátka věci, kterých se mu nedostalo v raném dětství. Nejinak tomu bylo u mě. S církví jsem se navíc setkala v euforické porevoluční době, kdy jsme měli pocit, že teď bude svět krásný a mezi věřícími najdeme vytouženou lásku.
Vedli vás rodiče k víře?
Ano, hlavně maminka. To byl patrně důvod, proč mi rodiče dovolili do kláštera vstoupit. Měli pocit, že je to boží vůle. Mí synové jsou dnes už dospělí. Když si ale představím, že by jako dospívající s tímhle nápadem za mnou přišli, propadla bych panice a běžela s nimi k psychologovi, protože bych věděla, že je něco špatně.
Jak často jste matku a otce tenkrát mohla navštěvovat?
Za rodiči jsem jezdila asi jednou za čtvrt roku. Do kláštera jsem přišla v době totálního chaosu a rozbitých budov, kdy se komunita znovu dávala dohromady a ještě nebylo možné striktně dodržovat pravidla daná stanovami. Mladé sestry by například správně měly být oddělené od starých, kdežto my jsme byly všechny pospolu.
S pubertálními problémy jste chodila za staršími řeholnicemi?
Důvěrně se dalo bavit jedině s mladšími sestrami, tři nebo čtyři byly ve věku okolo pětadvaceti let. Klášterní myšlení jde hodně proti přirozenému životu. V očích sester jste výborná, když své tělesné potřeby úplně popřete. Bojovala jsem s anorexií, aniž bych si to uvědomovala, a v klášteře jsem byla za hrdinku, která se dovedla patřičně postit.
Román jste napsala s velkým časovým odstupem. Uvědomila jste si i něco dalšího?
S odstupem let vidím, jak moc může tento způsob života člověka poškodit. Nemusí přitom nutně jít o pobyt v klášteře, stačí ortodoxní křesťanská výchova s důrazem na to, že je člověk hříšný a sobecký. Jak se pak má z dítěte vyvinout zdravá osobnost?
Vlastní potomky jsem učila, že selhání patří k životu a že je zapotřebí hledat příčiny, proč k chybám dochází, a pokoušet se je napravit.
Zůstala jste věřící?
Ano, víra se mi ale velice proměnila. Její integrální součástí je pro mě empatie, tolerance, lidskost a pochopení. Narážím tím i na všechna kontroverzní témata, která církev řeší, například zda mají mít homosexuální páry možnost adopce. Samozřejmě že mají.
Dám vám příklad. Kdysi jsem měla autorské čtení v dětském domově, kde jsem zůstala až do večera. Když jsem na vlastní oči viděla, jak jdou děti spát samy, bez maminky i tatínka, rvalo mi to srdce. Ať mi každý odpůrce adopcí homosexuálně orientovaných lidí poctivě řekne, jestli je tohle skutečně lepší situace než vyrůstání se dvěma milujícími osobami.
Petra Dvořáková (vlevo) s herečkou Terezou Jarčevskou, která namluvila audioknihu Návrat.
Společnost se sekularizuje, spiritualita přesto neztrácí na síle. V čem vidíte dnešní smysl řeholních řádů?
Říkáte důležitou věc. Spirituální potřeba tu pořád je, je však otázka, jak na ni církev nebo právě řeholní společenství dokážou reagovat.
Členů řádů citelně ubývá. Když jsem vstoupila do kláštera, bylo v něm okolo osmdesáti sester. Dnes jich tam zůstalo pět. Zmenšuje se tím jejich potenciál dělat něco pro společnost. Vím, že řada sester pracuje v nemocnicích, ale i tam jich ubývá.
Jde spíš o to, jakým způsobem vnášejí do společnosti duchovní témata. V knize popisuji řeholnice v devadesátých letech. Nejsem ale přesvědčená o tom, že se jejich myšlení od té doby zásadně změnilo. Zdá se mi, že se spirituálními potřebami mladých lidí se příliš nepotkává.
Jste dodnes v kontaktu s někým ze svého kláštera?
Tehdejší starší řeholnice dnes už nežijí, většina mladších z něj odešla. Párkrát jsem se s nimi potkala, mají civilní profese.
Letos jsem se klášter pokusila navštívit a dopadlo to velice smutně. Zazvonila jsem na interkom s tím, že chci vidět jednu ze sester, kterou jsem znala. Velmi agresivně mi odvětily, že už tam není a ať jdu pryč od jejich dveří, protože jim dělám jenom ostudu.
Věděly v tu chvíli už o knize Návrat?
Nevěděly, ale existuje má kniha Proměněné sny, kterou v době jejího vydání před skoro dvaceti lety vnímaly jako kontroverzní. Říkám si, co je tolik kontroverzní na pravdě a realitě. Všichni děláme přešlapy. Hábit z vás lepšího člověka neudělá, i když se sestry snaží a vlastně jsou svou rolí nuceny takový dojem vytvářet.
Vaše knihy jsou velmi oblíbené v Polsku. Neobáváte se tamní reakce na tu zatím poslední?
V Polsku mi už vyšla podobně třaskavá kniha Zahrada. Její hlavní postavou je bývalý katolický kněz se sexuální orientací, která vůbec není společensky přijatelná.
Nedávno jsem se zúčastnila knižního festivalu v Poznani, kde jsem měla dojem, že ji tamější čtenáři znají a reagují na ni pozitivně. Zahrada je přitom z mého pohledu kontroverznější než Návrat, který do polštiny zatím přeložen nebyl.
Jste stále patronkou oddělení dětské onkologie v pražském Motole, kde se léčil váš syn?
V minulosti jsem tam zhruba pět let působila jako dobrovolnice, teď už na to bohužel nemám kapacitu. Z vlastní zkušenosti vím, co léčba obnáší pro celou rodinu, nejen pro nemocné dítě. Pořádali jsme rekondiční pobyty, aby se rodina po náročné fázi opět dala dohromady.
Na toto téma jsem připravila knihu Bertíkovo uzdravení, letos by snad měla jít do tisku. Je to průvodce léčbou pro děti a jejich rodiče, na němž jsem spolupracovala s ilustrátorkou Kateřinou Hikade.
