Článek
V úvodní scéně knihy odmítne hlavní hrdina, padesátiletý David, pozvání na třídní sraz, „aby se nespatřil ve třiceti zrcadlech“. Chodíte na třídní srazy? Jakou Pavlu vidí bývalí spolužáci? A mění se lidi vůbec? Z knihy vyplývá, že si to nemyslíte.
Pavlu nevidí žádnou, protože sraz se základní školou jsme měli za těch třicet pět let přesně jednou, je to dávno, a když jsem Okno na západ psala, měla jsem všechny důvody se domnívat, že už se nikdo nebude obtěžovat organizovat nový. Je to asi čtrnáct dní, co jsem po čtení v Brně otevřela messenger a uviděla zprávu od spolužáka, který třídní sraz právě dohromady dává.
Kniha byla před vydáním, takže to asi viselo ve vzduchu. A ne, nevěřím, že se lidé dokážou podstatně změnit, snad jen pokud projdou nějakým dramatickým vnitřním přerodem, osvícením v tibetském ústraní nebo třeba těžkou nemocí.
Pro svůj dar pohotově glosovat veřejné dění jste bývala výraznou osobností sociálních sítí, ale pak jste se stáhla. Už vás to nebavilo?
Na sítě už skoro nic nedávám, a hlavně tam nedávám nic názorového. Mých ubohých tři tisíce přátel na Facebooku a osmnáct set sledujících na Instagramu ze mě nedělá ani mikroinfluencera.
Dřív, ještě před nějakými deseti lety, jsem se vyjadřovala k politice, dnes to ale dělá každý a já už nechci být v množině amatérských politologů, vlastně se za ty své názory z gauče skoro i stydím. Takže ano, držím se zpátky, zveřejňuju jen promo své práce. Tenkrát jsem taky neměla tolik ventilů, jak se veřejně projevovat. Teď jsem vypovídaná.
Psala jsem dva roky názorový sloupek do Reportéra, šest let píšu úvahy pro stanici Vltava. Teď si radši myšlenku ušetřím do textu, který mi zaplatí složenky. A často jsem nejradši, když si o ničem nic myslet nemusím.
Je něco, na co jste radikálně změnila názor?
Byla jsem vychovaná v extra racionálním, sekulárním, materialistickém prostředí. Teď věřím, že jsou věci mezi nebem a zemí. Nekonvertovala jsem k žádnému náboženství, ale jsem otevřenější metafyzice.
Na dobu pozdního socialismu vzpomínáte prostřednictvím věcí. Věcí, které nebyly k dostání, věcí ošklivých a nekvalitních, proti kterým stavíte nedostupné zázraky z dovozu. Napadá mě, jestli si mladší čtenáři vůbec dovedou představit tu extázi, když člověk k takovému pokladu z kapitalistického Západu přišel.
Netuším, jakou radost mají dnešní dospívající, když dostanou vysněný model iPhonu nebo strašně drahé tenisky. Protože věci jsou dnes odstupňované pouze cenou, kdežto za nás skutečně reálně nebyly a naši rodiče museli vyvinout nesmírné sociální dovednosti, když je chtěli opatřit.
Nebyla to jen otázka peněz, ale i šikovnosti a odhodlání dítě potěšit, včetně toho, že si třeba sami zadali. Ale počítám s tím, že pro mladé čtenáře to je prehistorie, něco jako pro mě četba o druhé světové válce.
Vlastně ukazujete, že být šťastný v limitacích je snazší než bez nich.
Naprosto. Podobně jako když musíte být od osmi do jedné ve škole a nesmíte ven. Ta radost, když najednou odpadne hodina! Nebo když během tělocviku můžete odnést žíněnku do nářaďovny: to vítězství nad systémem, když si tam na dvě minuty lehnete. To dneska nezažívám.
Mám svobodu a můžu úplně všechno. Podobnou euforii pociťuju snad jen po nějakém výkonu. Když třeba odevzdám dlouhý text nebo zvládnu hodinu živého vysílání.
Jste jedináček, maminka byla lékařka, tatínek inženýr. Jak jste na tom byli materiálně?
Rodiče tvrdí, že špatně, ale já jsem to nikdy nepociťovala, navíc na tom byli všichni podobně a stejně nebylo co koupit. Výhoda byla, že otec pracoval u Československých aerolinií a jedním z benefitů byly volné letenky. Jednou za rok jsme mohli jako rodina vycestovat, to bylo neskutečné privilegium. Letěli jsme třeba do Austrálie, což mi dnes připadá neuvěřitelné. Byla jsem těsně předškolního věku, ale přesto si z té cesty dost pamatuju.
Byla jste oblíbená v dětském kolektivu?
Nebyla, protože jsem byla přechytralá, vysokánská, nebyla jsem moc přitažlivá, a navíc jsem měla ty zmíněné výhody. V páté třídě jsme jeli v zimě na Kubu, zatímco moje třída byla na škole v přírodě. Po návratu se mnou nemluvila ani židle. Navíc narozeniny jsem měla o vánočních prázdninách, tak jsem ani nemohla přinést pytlík bonbonů do třídy, abych si koupila kamarády.
Jaké to bylo, vyrůstat jako jedináček?
Byly na mě kladeny velké, byť nevyslovené nároky. Vnímala jsem to tak, že „Pavlínka musí být ve všem nejlepší“. Babička údajně už v porodnici prohlásila: „To bude ale chytré děvčátko!“ To se vám někam vepíše. Takže jsem se strašně snažila nezklamat.
Taky jsem si musela dost vystačit sama se sebou. Pamatuju si na víkendová dopoledne, kdy se u nás mohutně vařilo, rodiče dbali na kvalitní stravu. Což je skvělé, ale jako dítě bych byla radši, kdyby si se mnou povídali.
Ve starším věku jsem byla taky dost hlídaná, i během studia jsem měla večerku, do které jsem musela být doma, na tom bohnickém sídlišti, o kterém píšu. To, že jsem byla jedináček, se podle mě projevilo i v tom, že jsem byla vychovávaná ne jako dcera, ale jako dítě, měla jsem jak panenky, tak autíčka a sadu nářadí, knížky spíš naučné a žádné dívčí románky.
Obal knihy
Kdybych měla bráchu, možná by rodiče moji ženskou roli nějak víc profilovali. I vlasy jsem měla krátké, ovšem to byl spíš standard než výjimka, z fotek ze školky je vidět, že dlouhé vlasy nosila jedna jediná holčička. Ale i maminky měly krátké vlasy. Květáky. Ženské s dlouhými vlasy byly tehdy prostě divné, umělkyně nebo čarodějnice.
V knize zkoumáte, jak se z malých základkových prevítů vlivem režimu stávali prevíti velcí. Přemýšlela jste někdy, jak byste dopadla vy, kdyby režim nepadl?
Hlavní hrdina David šel už na základce vlastní cestou k prestiži, chtěl to vzít přes studium, myslím, že jsem mu v lecčem podobná. Pocházím z klasické šedé zóny, nikdo z rodiny nebyl aktivní funkcionář, nikdo nebyl v opozici. Socialismus jsem brala jako fakt. Jak o tom píšu: komunista je něco jako šprt, akorát dospělej. Pokud se chceš mít dobře, musíš šprtům vyhovět. Takže bych na gymplu nejspíš vstoupila do SSM, což by zřejmě udělala celá třída, možná kromě jednoho katolíka.
Třeba by se to později uvolnilo, co já vím. Okamžikem revoluce jsme minulost vytěsnili. Až během psaní jsem si začala klást otázku, jak moc nás těch patnáct let stihlo mravně nebo hodnotově pošramotit. My jsme totiž byli ta první „nezkažená generace“, první, kdo se nemuseli s ničím vyrovnávat. Ale jestli jsme se skutečně stali lepšími lidmi proto, že jsme většinu života prožili už svobodní…?
Sympatizovat bohužel nelze ani s druhou hrdinkou, zakřiknutou Martou, která „tuhne před tabulí a nechá si všechno líbit“. Ta zase s klidem lže vlastnímu otci.
Ty děti jsou mrchy obě. Klišé, že císařpán je nahý očima nevinného dítěte, jsem posunula tak, že je nahý očima dětí, které nevinné naprosto nejsou.
Kniha má ironickou rovinu: vychází v době, kdy už ten vysněný Západ se svými klasickými hodnotami vlastně neexistuje.
Západ jako ideál se nám rozpadá před očima. Před skoro třemi lety jsem v rámci literárního stipendia strávila deset týdnů v Iowě. Byla jsem v Americe poprvé v životě a představovala si ji podle literatury a filmů jako ráj na zemi. Byla jsem fakt v šoku.
Uvědomila jsem si, jak skvěle se tady máme. Dostupnost zdravotní péče, všeobecné zdravotní pojištění, způsob, jakým se chováme k životnímu prostředí, jakkoli si myslíme, že ho devastujeme, je příkladný ve srovnání s tím, co jsem viděla tam.
Vytáčela mě všudypřítomná klimatizace, kdy je venku třicet stupňů a uvnitř je šestnáct, takže jsem si musela v horkém létě nosit svetr v baťohu, abych vydržela v interiéru. Bydlela jsem v hotelu, který chladili takovým způsobem, že vymrzlým hostům nabízeli přímotop. Mně to bylo trapné, radši jsem spala v ponožkách a mikině, ale leckdo si přitopil.
O velikostech porcí, přejídání a slazení všeho včetně chleba a šunky ani nemluvě. Byla jsem zvyklá považovat nás za poškoláka v oslovské lavici. Ale zjistila jsem, že jsme velmi rozvinutá země a žije se u nás naprosto luxusně.
Naopak mladá západní levice si romantizuje socialismus…
Nejen ta západní. Řekla bych, že se na tu dobu se dívají idealizovaně i Češi jen o pár let mladší než já. Sociální jistoty sice existovaly, stejně jako byla dostupná zdravotní péče, ale třeba potraviny byly ve srovnání s reálnou výší mezd dražší než dnes.
Dotování všeho možného jistě mělo význam pro spousty lidí, v dnešní krizi životních nákladů bych taky uvítala třeba ještě větší regulaci cen energií nebo zastropování cen potravin, ale nemá smysl se na socialismus dívat růžovými brýlemi. Musíme se snažit podávat svědectví, ale nakolik je to sdělitelné…?
Život jde dopředu, každá generace má svoje dějinné úkoly a koneckonců kdyby bylo možné poučit se z historie, nedělali bychom pořád tytéž chyby.
