Spisovatelka Martina Skala projela Mongolsko na velbloudech, koních, sobech i jacích

Výprava trvala 25 dnů. Během ní jste vystřídala x zvířat, ujela přes tisíc kilometrů v sedle. Jak vypadal váš průměrný den?

Vstávali jsme v pět ráno, sbalili spacáky a šli do společného stanu na snídani. A v sedm jsme už byli v sedlech. Oběd byl kolem poledne jako piknik v přírodě. Když byla poblíž řeka nebo bystřina, hned jsme se šli ochladit, abychom unikli strašnému vedru. Pak se zase jelo dál, někdy až do šesti do večera.

Ve stepi nás občas zastihla bouře a bičoval vítr. Obléct si pláštěnku na koni nešlo, ač to doma běžně dělávám. Mongolští koně nejsou zvyklí na zvuky, které neznají, a šustění by je vyplašilo. Nikdo nechtěl riskovat pád a raději moknul v sedle, ač jsme měli pláštěnky v batůžkách.

Kolik lidí na expedici vyrazilo?

Třináct žen a jeden muž. Většina pocházela z Nového Zélandu, Austrálie a Ameriky. Z Evropy jsem byla jediná. Než jsme se na výpravu zapsali, museli jsme prokázat, že dobře jezdíme. Poslala jsem videa a nakonec udělala interview s vedoucí výpravy. Organizátoři ale vše dokonale připravili. Doprovázela nás i lékařka z Austrálie, která nás ošetřovala.

Taky v sedle?

Doktorka jela v autě. Ještě s námi jel další vůz s překladatelkou a pro případná zranění.

Došlo k nim?

Hlavně na začátku. Nejvíce se padalo z velbloudů. Jedna jezdkyně si zlomila žebra, další klíční kost. Třetí sletěla v trysku z koně a chvíli byla v bezvědomí. Dva dny si odpočinula v autě a pak zase nasedla na koně. Ještě jel s námi v kamionu kuchař, který skvěle vařil. Když auta nemohla pokračovat do tajgy, tak zásoby, kuchaře i doktorku vezli koně.

Kde vaše výprava začala a kde skončila?

Začali jsme v poušti Gobi a urazili přes tisíc kilometrů až k hranici s Ruskem. Vystřídali jsme poušť, step, hory, tajgu a obrovská vedra, déšť, vítr a sníh. To vše během tří týdnů. Expedici jsme začali na velbloudech, na kterých jsme jeli čtyři dny. Pak jsme přesedli na koně. Ty jsme měnili každých třicet kilometrů. Po koních přišli na řadu jaci a jako poslední sobi.

Žijete dlouhé roky v Kalifornii. Přehodnotila jste nějak pohled na svůj komfort?

Doma jsme obklopeni spoustou zbytečných věcí, které považujeme za důležité. Naše společnost je sebestředná a chaotická. V Mongolsku mě hluboce oslovila země bez jakýchkoliv bariér či plotů. Když je kolem krása, nepohodlí mi nevadí. Jednoduchost života ve stepi nastavila zrcadlo civilizovaným zemím, na které jsem zvyklá.

Život ve stepi má střídmý řád, který je mi blízký. Navštívili jsme nomády v jurtách, kteří stále žijí podle prastarých pravidel. Průvodci nás předem upozornili, abychom respektovali tradice a přijali vše, co nám nabídnou. Mléko z jaka s máslem, tvrdý jogurt, vařené maso v těstě. Nomádi jsou chudí, ale velice pohostinní a mně bylo trapné jídlo odmítnout.

Jak jste to řešila?

Každý člen expedice dostal na začátku výpravy dael, typické mongolské oblečení. Je to kabát z bavlny s jakousi kapsou na hrudi. Do té se leccos schovalo. Jídlo jsem pak nenápadně trousila ve tmě venku. Mongolská strava může být ale výzva.

Ne každý se nadchne pro vařené vnitřnosti servírované rovnou z břicha rozpárané ovce. Uvnitř se uvařily horkými kameny, které se tam nacpou krkem. Tu ovci samozřejmě nejdřív zabili. Proto s námi jel od začátku zmíněný kuchař, který vařil jídla, na která jsme byli zvyklí.

Žádnému jídlu, nápoji jste opravdu nepřišla na chuť?

Přišla. Milovala jsem vodku z velblouda. Pilo se poměrně často. To je také tradice. Neustále se oslavovala zvířata, kterých si nomádi velice váží. Vodka se pila i několikrát za den a vždy tři sklenice. Nebylo pak jednoduché nasednout ve 37 Celsia na velblouda a klusat dlouhé hodiny k obzoru.

Z čeho ji pálí?

Jak se přesně dělá, nevím, ale je lahodná a jemná. Pije se lehce, trochu jako voda. My jsme nejvíce popíjeli tu velbloudí, ale ochutnali jsme i jačí a sobí.

Jaká další pravidla jste museli v Mongolsku dodržovat?

Například je zakázáno pohladit děti po hlavě. Přijímat a podávat věci se musí pouze pravou rukou. V řece se nesmíte mýt mýdlem, protože toky jsou posvátné. Než do řeky vstoupíte, musíte se třikrát dotknout čela prsty, které smočíte ve vodě.

V jurtě zase musíte chodit po směru hodinových ručiček. Také na koni jsme jezdili třikrát po směru hodinových ručiček kolem ovoo, kamenných mohyl. Můžete si u toho rovněž něco přát. Nomádi jsou hluboce propojeni s přírodou. Modlí se k duchům hor a řek prostřednictvím šamanů, hlavně v tajze. Jejich život je tvrdý, ale jsou svobodní a šťastní.

Co jste si u mohyl přála?

Abych expedici přežila ve zdraví. Přestože jsem nespadla, zlomila jsem si obratel. Říká se tomu únavová zlomenina. Nevěděla jsem to a přičítala bolest natrženému svalu a cválala další týden na koních. Teprve po návratu domů rentgen odhalil pravdu. Zamrazilo mě. Mohlo to dopadnout hůř.

Možná mě tamní duchové pouště a hor přece jenom ochránili. Mongolští koně jsou polodivocí, velice silní, rychlí a nesmírně vytrvalí. Neslyší na pohlazení, nemají jména. Čingischán tvrdil, že tito koně jsou jeho nejlepší zbraň. A dobyl na nich půl světa.

Mongolové jsou výjimeční jezdci. Průvodci nás varovali, abychom se nepřipletli omylem do dostihů, které zrovna ve stepi probíhaly. Účastní se jich už sedmileté děti. Byli jsme svědky, jak dětští žokejové urazili tryskem 25 km za 40 minut.

Padají z nich často?

Ne, malé děti se ještě nebojí a v tom je rodiče podporují. Nomádi tvrdí, že každé si v sedle uvědomí, že má život ve svých rukách. Oceňuji, že je neučí strachu, opak toho, co dělá naše společnost. Jezdecké scény, které jsem ve stepi viděla, měly úroveň kaskadérských kousků. Sama jsem měla možnost si legendární pověst jejich koní ověřit.

Byl to nádherný zážitek cválat hodiny stepí. Za deset dnů jsem vystřídala jednadvacet koní a denně jsme ujeli 90 km za pět a půl hodiny. Každý kůň byl jiný. Někteří běželi jako švýcarské hodinky. Jiní letěli jako neřízená střela bez zastavení třicet kilometrů a prostě neměli brzdy. Další byl zase pomalý. Všichni už byli v táboře a já ještě klusala ve stepi…

Koně milujete, to jsem už pochopila. Které zvíře se vám v Mongolsku ale „řídilo“ nejhůř?

Velbloud, jednoznačně. Měla jsem kyčle jako na skřipci. Sedlo tvoří pouze malý kobereček. Podezírám velblouda, že načal mé problémy se zády. Nasednout na velblouda je složité. Zvíře si nejdříve musí kleknout. Když se pak zdvihne, jste opravdu vysoko a já měla dojem, že vzduch je náhle řidší.

Hlavu má daleko a navíc „šňůrku“, kterou ho ovládáte, má zaklíněnou v nose a mně se příčilo zvíře za nos tahat. Také se rád leká. Když se splaší, nezastavíte ho… Je schopen běžet i 60 km v hodině.

Přidám-li k tomu to, že mám závratě a nikdy jsem na velbloudovi nejela, moc jsem si ty čtyři dny na jeho hřbetě neužila. Považovala jsem ho za nejvíce riskantního tvora celé expedice, i když naše překladatelka tvrdila, že velbloud je něžný obr. Za ním by následovali jaci.

V čem byl problém s jaky?

Už dostat se do sedla jaka není jednoduché, jelikož je mrštný a nečekaně uhýbá. Ale pak je pomalý. Trvalo nám dva dny ujít 37 km. Rychlostí nevynikají ani krásní, křehcí sobi. Sedíte na nich sice v sedle, ale většinu jízdy hlavně udržujete rovnováhu, abyste nesklouzli.

Mají hladkou srst, která je podobně jako u kočky uvolněná. Laskavě na ně hovoříte a pobízíte je k chůzi či drobnému klusu. Ovládají se tkalounem uvázaným kolem krku a není snadné jim přikázat směr. Žijí ve stádu a chtějí s ním být. Klidně k němu zamíří, aniž by je zajímalo, že vás nesou.

Tady jste se nebezpečně necítila?

Naopak. Byla to pohádka. V jednu chvíli jsem byla obklopena stádem sobů. Měla jsem pocit, že mě pozřel bílý mrak s parohy. Sobové mezi sebou stále komunikovali a občas něžně vrčeli. Volali na sebe… v tajze se válely mlhy a v dálce probleskoval sníh. Všude vládlo ticho rušené jen zvláštním klikáním sobích šlach a kopýtek.

Sobi mohou být ale i tvrdohlaví. Zažila jsem jednoho, který se sice vydal určeným směrem, jenže si to náhle rozmyslel, otočil se a rozhodl se vrátit, odkud vyšel. Nešlo mu to rozmluvit. Jak mě vezl zpátky lesní stezkou, potkávali jsme další členy expedice, kteří šli za námi a začali se nechtěně obracet také.

Kdo ho zastavil?

Pastevec, ale ne hned, protože v tu chvíli řešil pád naší lékařky z koně…

Co plánujete dál?

Na podzim se chystám do Prahy. V říjnu vyjde můj román Klub kamzíků v nakladatelství Labyrint. O zvířatech to ale není! Také se zúčastním charitativní akce na podporu hipoterapie, jíž jsem se stala tváří a kterou mohou lidé podpořit skrze platformu EasyFunding, která celý projekt zastřešila.

Závěrečný gala večer, který ukončí sbírku pro hipoterapii, která pomáhá hlavně postiženým dětem, proběhne 28. listopadu v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.