Spisovatelka Julie Caplinová: Během psaní nevařím, neperu, nenakupuji

V minulosti jsem pracovala v oblasti PR pro různé společnosti, které ve Velké Británii vyrábějí pivo, a tak jsem s ním dlouho měla spíš profesní vztah. Hodně jsem se naučila především o tom anglickém.

Až během návštěv České republiky jsem se dozvěděla více i o českém pivu. A také si ho zamilovala, proto jsem mu mohla dát důležitou roli ve svém příběhu.

Osobně se mi líbí, že je to u vás širokou veřejností vnímáno jako něco normálního. Přijde mi, že jste i více uvolnění a tolik takové věci neřešíte. V Anglii to máme jinak. Ženy i většina mužů by si pivo k obědu nedala. A těch pár zbývajících, kteří by se nezdráhali, by ve výsledku vypili mnohem víc.

Hlavní část příběhu se odehrává v Praze, a tu zná řada cizinců. Mě ale velmi okouzlil Mikulov a jeho okolí.

Poznala jsem tady mnoho nádherných a nevšedních míst, třeba nedaleký kostel svatého Linharta coby jedinou vzpomínku na zatopenou obec Mušov. A také nezapomenu na báječné jihomoravské víno.

Vždycky se snažím najít někoho z místních a zeptat se ho, kam by mě on poslal. Když jsem například poprvé přijela do Chorvatska, zeptala jsem se kolegyně, která mi předala dokument s tipy. Měl pětadvacet stránek. I proto jich najdete v románu Pláž v Chorvatsku tolik.

Vždycky během cesty vyfotím stovky a stovky fotografií. Ty mi pak pomáhají vzpomenout si na detaily, výrazy tváří a dokreslí příběh, který mi běží v hlavě.

Důležité jsou pro mě hlavně pocity, které mám s určitým místem spojené. U vás jsem mimo jiné zažila i Jízdu králů ve Vlčnově. Jakmile jsem zahlédla první lidi v krojích, hned jsem si je začala fotit. Vnímala jsem, co dělají a jak na mě vše působí.

Dcera a syn jsou dospělí a nebydlí s námi, ale manžel by mohl vyprávět… Na začátku psaní jsem ještě normální, ale postupně se to zvrtne. Když se pak dostanu do fáze, kdy knihu dokončuji, muž mě nevidí dříve než před půlnocí.

Pokud se potkáme, jsem trochu mrzutá. Jsem hodně posedlá příběhem a zkrátka nedokážu myslet na nic jiného. V tomto období neperu, nevařím, neuklízím, nenakupuji. Naštěstí manžel už to zná a má pro mé chování pochopení, proto bez výhrad převezme veškerou starost o domácnost.

Na začátku jsem dostala výpověď a spolu s ní šestiměsíční odstupné. Slíbila jsem si, že během té doby napíšu knihu. Ale zpětně vím, že jsem své rozhodnutí nebrala vážně. Jeden den se mi chtělo psát, druhý den ne, ale mně to nevadilo.

Pak mi ale někdo poradil, že musím začít vnímat psaní jako svoji práci. A do práce chodíte každý den, ať se vám chce, nebo ne. Tím se vše změnilo, protože jsem si uvědomila, že když jeden den napíšu něco, co nebude tak kvalitní, přijde druhý den, kdy si k textu znovu sednu a můžu text vylepšit.

Dalším důležitým rozhodnutím bylo, že jsem kvůli psaní změnila práci. Do té doby jsem působila v PR a po práci neměla ani chvilku volna na psaní. Proto jsem nastoupila do školy jako sekretářka, což mi nezabíralo tolik času, a vytvořilo se tak dost prostoru na psaní.

Romantické romány nejen píšu, ale také je ráda čtu. Myslím, že trošku lásky a romantiky zažije ve svém životě každý. Jsou nedílnou součástí našich příběhů, a pokud se někdo stydí za to, že si o nich čte, tak mě to trošku štve.

Poslouchám rádio, sleduji televizi, abych udržela krok s mladou generací. Ale hlavně mám dceru, které je osmadvacet, a té se často ptám. Zajímám se o její hudební vkus, zajímá mě, jak by určité věci vysvětlila své kamarádce.

A také se jí vyptávám, jak mluví o sexu. V současné době totiž existuje tolik slangových slov, že se v nich už nevyznám. Ale jsou tu i věci, kterým vzdoruji. Například moje hrdinky moc nepoužívají mobilní telefon. Přijde mi, že právě ten často dokáže zkazit zápletku.

Přestože jsem v Austrálii i na Novém Zélandu nějakou dobu žila, držím se původního plánu knih pod hlavičkou Romantické útěky. V nich píšu o místech v Evropě, která mohou běžní lidé poznat za víkend. Udělala jsem jen dvě výjimky.

Román Čajovna v Tokiu jsem psala v souvislosti s letními olympijskými hrami v roce 2020 a Pekárnu v Brooklynu, protože New York je u mnoha Evropanů cestovatelským snem.

Mám dva favority – Kavárnu v Kodani a Pekárnu v Brooklynu. Už se v souvislosti s tím něco rýsuje, ale ještě není čas prozrazovat víc.

Z míst ze svých románů bych se ráda vrátila do Kodaně, ale obecně návštěvu velkých měst nemám spojenou s relaxem. K němu potřebuji víc klidu.

Mým oblíbeným místem je ostrov Gran Canaria, kam se s manželem chystáme po novém roce. Už teď se těším na chvíle, kdy si lehnu k bazénu a užiji si sluníčko.