Spisovatelka Jana Jašová: Psaní? Takoví Piráti z Karibiku mě spolehlivě nakopnou

Literatura vás živí už od dob, kdy jste studovala novinařinu. Proč jste se jí nakonec nevěnovala?

Ženská klasika, kvůli dětem… Sice jsem vystudovala novinařinu, ale poté jsem se vdala, rozmnožila. Zjistila jsem, že s malými dětmi jde práce v redakci skloubit těžko. Naopak houpat nohou kočárek a rukou ťukat překlady lze.

Musíte umět i jazyk, z něhož překládáte. Ve vašem případě je to angličtina. Vy jste se ji učila před rokem 1989, v dobách, kdy nebyla perspektivní. Proč?

Já hlavně celou dobu doufám, že nikdo nepozná, že moc dobře anglicky neumím… Jinak jsem se tuhle řeč začala učit na gymnáziu, kde všichni chtěli němčinu. Za komunistů se předpokládalo, že aspoň do východního Německa se člověk dostane.

Ale Anglie? Tam se běžně nejezdilo. Takže na angličtinu se chodívalo za „trest“, což se v hodinách odráželo. Bavila jen mě a jednu spolužačku. Tím pádem se nám profesor hodně věnoval. S tímhle základem jsem posléze pokračovala na vysoké škole a navštěvovala i další anglické kurzy.

A kdy jste do Británie vyrazila poprvé?

Po sametové revoluci. Jela jsem – jak jinak – do Londýna. Od té doby jsem tam byla čtyřikrát. Z Prahy se tam dá snadno dostat. Přiznám se, že kromě hlavního města toho z Británie moc neznám. I proto, že tam jezdí vlevo, což bych nedala. Neumím skvěle řídit ani vpravo. Z Londýna jsem zamířila jen do okolí, tam, kam se dá dojet vlakem.

Angličtina vás desítky let živí, a Británie vás k prozkoumání neláká?

Láká, jen na to nemám čas. Bohužel překlady nevynášejí v Česku tolik, aby si člověk mohl udělat dlouhou dovolenou a cestovat. Kamkoli jedu, vyrážím s notebookem a překládám.

Nebo píšete detektivky?

Překládat na cestách je snazší. Na psaní se přece jen musím víc soustředit. Mám před sebou monitor, ale kde nic není, ani čert nebere, dostaví se existenciální hrůza, že nic nevymyslím…

U překladu je to jiné: někdo text už napsal. Já ho můžu maximálně blbě přeložit. Přičemž po mně to čtou další lidé, hlavně redaktor. Ten mě pak upozorní: bacha, tohle máš špatně. Následně se to opraví. S vlastním textem začínám na zelené louce, a když ho zmrším, už mu nic nepomůže.

Proto jste se ke psaní knih dostala relativně pozdě? Řekněme ve zralém věku?

Psala jsem už zamlada. Zjistila jsem ovšem, že to sežere strašně času a nevynese žádné peníze. Pak jsem se rozvedla, zůstala sama se dvěma dětmi a musela je živit. Psaní jsem víceméně odsunula na dobu, kdy zestárly a vyletěly z hnízda. Až v tu chvíli jsem si řekla: Teď si můžu dělat, co chci. Začala jsem psát dětskou literaturu, pak jsem se přesunula k detektivkám.

„Vraždíte“ v prostředí, které znáte?

Většinou ho znám důvěrně. Popisované místo si pro literární použití přejmenuju, ale v duchu přitom pořád vidím tu konkrétní předlohu, do detailů.

Takže Lužické hory z knihy Krutý měsíc i Pardubicko, kde se odehrává detektivka Znič to jméno, znáte?

Ano, ráda tam jezdívám. Pro potřeby svých detektivek do nich umísťuji postavy poskládané z rysů lidí, které znám, o nichž jsem slyšela nebo četla… Občas si určitou postavu nějak pojmenuju a po pár kapitolách si řeknu: ona to není Kateřina. Začnu hledat jiné jméno, které se k hrdince víc hodí. Je to intuitivní proces, který s sebou nese důsledky: přepisuju a přepisuju směrem dozadu to, co jsem už napsala.

Není to chaos?

Je, nicméně organizovaný. Než začnu knihu psát, mám ji v kostce naplánovanou. To, jaké postavy v ní budou, co se jim stane, kdo co udělá, a každá dostane „rodný“ list. Zapíšu si tam, kdy se narodila, co studovala, v jakém roce se s kým potkala… Jinak je ale nechávám žít.

Jste tedy autorka demokratka?

Přiznám se bez mučení, že tak osmdesát procent z těch pečlivě vymyšlených informací o postavách nepoužiju. Tyhle karty postav mi ale pomáhají vyvarovat se zásadních chyb. Třeba abych někomu v prostřihu z roku 1988 nedala do ruky mobilní telefon.

Kolik času věnujete vlastnímu psaní a kolik překladům?

Překladům dávám mnohem víc času. Píšu spíš po večerech, o víkendech, ve chvílích, kdy mám pauzu mezi překlady. Na jedné detektivce tak pracuju zhruba rok.

Od rána do večera sedíte u počítače, přemýšlíte. Co vás drží při životě?

Mým životabudičem je káva. Doufám, že rozhovor nebude číst moje praktická lékařka, ale denně si dám tak osm kafí. První do sebe kopnu hned po probuzení, v půl páté.

Proč vstáváte tak brzy?

Já bych i spala, jenže nemůžu. Po prvním šálku a vyčištění zubů zasednu k překladům. Přestávku mám kolem čtvrté. Jdu na procházku a večer většinou píšu.

Nejste z tohohle tempa znavená?

Nebudete mi věřit, já se na práci těším, už když vstávám. Když překládám dobrou knížku, vysloveně s ní žiju. Přemýšlím o ní všude, i na té procházce. Stejné je to se psaním detektivek, pokud mi to jde od ruky.

Aha. Co když vám nejde?

Pak se mnou doma není k vydržení. Obvykle mi pomáhá, že si jdu zaplavat. Běžně chodím tak třikrát týdně, ale když se zaseknu s psaním, zajdu do bazénu denně. Ve vodě si hlavu vyčistím a zase můžu naskočit do procesu.

Pomáhá vám v něm třeba i hudba?

Tohle je až zvláštní. Během překladů musím mít naprosté ticho. Zato u vlastního psaní hudbu vyloženě potřebuju, odstřihne mě od okolního světa. Mám svoje „psací“ playlisty a v nich písničky poskládané tak, aby vyhovovaly tomu, co dělám. Něco jiného mi sedí u akčních scén, něco jiného u dialogů…

Mezi mé oblíbené muzikanty patří Sting, Bruce Springsteen, Leonard Cohen, miluju soundtracky Hanse Zimmera. Takoví Piráti z Karibiku mě vždycky spolehlivě nakopnou.

Na volné noze jste od roku 2010. Předtím jste pracovala jako redaktorka v nakladatelstvích. Poznáte bezpečně dobrou, prodejnou knihu?

Nepoznám, tedy tu prodejnost – to už je dnes hodně vzácný talent. Málokdo dokáže spolehlivě předem odhadnout, co se bude v Česku dobře prodávat. Není tak výjimečné, že co funguje v zahraničí, u nás propadne, a naopak.

Můžete jako překladatelka knihu takzvaně odmítnout, že vám nesedí?

Ano, ale častěji odmítám proto, že už na ni nemám čas, a většinou je mi to líto. Nejradši překládám beletrii, mám ráda vztahové knihy, příběhy, dialogy, propracovanou psychologii postav. Literatura faktu je pro mě spíš trápení. Vyhovuje mi styl s jistou mírou vnitřního napětí.

Napětí patří i ke knihám, které píšete a kterých si lidé cení. Jste nominovaná na Magnesii Literu v kategorii nejlepší detektivka. Jak vidíte své šance na úspěch?

Kéž bych vyhrála, ale musím říct, že jsem si půjčila knížky konkurentek v dané kategorii, přečetla je a obě jsou vynikající. Takže si nedělám přílišné naděje.

Detektivky píšete a běžně je tedy i čtete?

Ano, čtu různé literární žánry, ale detektivky úplně nejvíc.

Jak obecně hledáte knihy na čtení pro svou „potřebu“?

Sleduji hodně knihomolské skupiny na Facebooku, různé literární stránky. Čerpám ze zveřejněných tipů, z toho, co doporučují lidé postižení stejnou posedlostí. Papírové knížky si už moc nekupuju, stáhnout je do čtečky je mnohem rychlejší než čekat na balík.

V tomhle směru nedám dopustit na Amazon, se kterým jsme dlouholetí kámoši. Na elektronických knihách mi taky vyhovuje, že si text můžu zvětšit, jak potřebuju.

Pojďme zpět k vašim detektivkám. Poznáte na té, co právě (do)píšete, že bude dobrá?

Snažím se ji nedat z ruky, dokud není dobrá. Tedy bez zjevných nelogičností a hluchých míst. Což neznamená, že je v mých očích dokonalá. V každé jsou pasáže, se kterými nejsem jako autorka stoprocentně spokojená.

Kdysi jsem ale četla knížku O psaní od Stephena Kinga, což je podle mě vypravěč od pánaboha. A ten mě uklidnil, že slabší místa má každý text. Autor by se tím neměl trýznit, ale soustředit se na ta lepší a věřit, že jako celek bude kniha nakonec fungovat.

Nyní píšete tempem jedna kniha ročně. Máte nějakou rozepsanou?

Ano, zase detektivku, která se odehrává v Praze a na Kokořínsku. Naštěstí na ni mám ještě pár – snad ne krutých – měsíců.