Spisovatel Štěpán Javůrek: Občas si u psaní připadám jako soustružník

Osmnáctého září máte třetí díl Sudetského domu odevzdat nakladatelství. Jak jste daleko a kam se příběh posouvá?

Je dopsáno. Jak jsem psal jednotlivé kapitoly, rovnou jsem je posílal dál, aby se vše stihlo včas. Jinak se děj třetího dílu se odehrává v letech 1959 až 1968. V období, kdy se vězni komunistického režimu vracejí z kriminálů zpátky do normálního života. Což s sebou přináší řadu emocí, nedorozumění a těžkostí.

Četla jsem předešlé díly. Přemýšlela jsem mimo jiné, kde je ta lokalita, o níž vyprávíte.

Neexistuje žádná jedna konkrétní vesnice, kterou jsem popisoval. Mám sice nějakou představu, ale všechny vesnice ze Sudetského domu jsou smyšlené, včetně jejich názvů. Schválně používám i jména obcí odjinud, z jiných pohoří. Střípky vyprávění ovšem beru ze svého okolí. Samotný příběh je pak hlavně moje fantazie.

Mohl by se – kdyby v něm nebyla určitá fakta – odehrát kdekoli v pohraničí. Taky se mě občas lidé na besedách ptají, zda se Sudetský dům neodehrává třeba v Krkonoších. Ale některé události v ději, například setkání sovětské a americké armády na demarkační čáře, některé lokality vylučují.

Třetí díl skončí, prozradil jste, rokem 1968. Srpnovou okupací?

V knize nebude o vpádu vojsk Varšavské smlouvy ani zmínka. Trilogie skončí před ním. Nechávám svým postavám víru, že po útrapách přichází uvolnění. V tomhle je možná můj konec trošku smutný. Všichni přece víme, že ta naděje, kterou hlavní hrdinové, Smolíkovi a další kolem nich na posledních stránkách knihy prožívají, zase brzo skončí.

Nadějí vážně Sudetský dům končí? Čtyřka nebude?

Stoprocentně nebude. I proto jsem na obálku druhého dílu nechal napsat, že je to druhý díl románové trilogie. Tuhle pitomost jsem tam nechal napsat právě proto, aby mě nenapadlo psát čtvrtý díl. Všechno má v životě svůj konec.

Nedávno vyšla vaše jiná kniha Krušnohorské osudy kombinující příběhy konkrétních lidí, událostí a míst s fotografiemi. Je to vaše další literární cesta?

Je to spíše splněné přání, napsat takovou faktografickou knihu o Krušných horách. Pomalu chystáme s kolegou Michalem Urbanem druhý díl. Také jsem slíbil napsat divadelní hru pro jeden místní ochotnický spolek.

Slušná ambice, řeknu vám. Kde se má hrát?

V Perninku. Půjde zase o takovou lokální záležitost. Odráží se v ní mé odvěké ambice. Vždycky jsem chtěl hrát divadlo. Cpal jsem se do všech možných spolků, vždycky mě z nich ale dost nevybíravě vyhodili.

Nedostatek talentu?

Něco podobného říkali… Připadal jsem si v těch chvílích jako doktor Cvach v Nemocnici na kraji města, když říkával: já nikdy vlastně nedostal šanci. Tak na to teď jdu jinak. Rovnou si napíšu roli i pro sebe.

Jsme zase u knih, psaní. Další díl trilogie znamená, že si musíte pamatovat první dva. Je to pro vás problém?

Ne, jsem v tomhle systematik. Když začínám psát, dělám to tak, že vymyslím téma. Následně tři, čtyři, pět měsíců chodím, běhám krajinou, přemýšlím o ději, o postavách. Žiju s nimi. Když vycítím, že je chápu, že vím, jací jsou, tak si sednu, začnu psát. I proto si pamatuju první i druhý díl Sudetského domu celkem dobře.

Moc sice nechápu, jak můžete u běhání vymýšlet knihu, ale předpokládám, že po každém výběhu si po návratu domů postřehy zapíšete, nahráváte?

Mám to jenom v hlavě. Žádné nahrávky, poznámky si během dlouhodobých příprav knihy nedělám. Jen těsně, než začínám psát, si udělám osnovu textu. Jak příběh začne, kam směřuje, kdo by se, s kým a kdy měl potkat… Píšu „načisto“.

Nejtěžší je vždy příběh vymyslet a poskládat. Samotné psaní je pak víc mechanická práce. Občas si u toho připadám jako soustružník. Jinak samozřejmě občas při psaní vytáhnu i nějakou vlastní vzpomínku, abych dotvořil konkrétní situaci.

Prozradíte mi nějakou?

Ale jo, i když pro mě nevyzní dobře. Bylo mi tak dvacet a ke své tehdejší přítelkyni jsem se zachoval v rozhovoru jako úplný blbec. Byl jsem na ni hodně zlý. A když jsem potřeboval podobnou emoci do jedné scény v trojce Sudetského domu, v té, kdy se František hádá se svou ženou, použil jsem ji.

Jedná se o situaci, kdy si vyjasňují, kdo byl na tom hůře, zda on – ve vězení, nebo oni, jeho blízcí na svobodě, mezi lidmi, kteří na ně koukali skrz prsty.

Téma Sudet, 50. let je nyní u nás „trendy“. Jste velký čtenář. Jste schopný číst během psaní, přípravy svých knih konkurenci?

Neumím číst a zároveň psát, to prostě nejde. Těším se tak vždy na období, když nepíšu. To jsou obvykle tři měsíce po dokončení knihy. Během nich pak přečtu klidně deset jiných knih. To, co v Česku vychází, tedy sleduji…

Ovšem taky se mi stalo, že mi jedna paní tvrdila, že se v Sudetském domě inspiruju Šikmým kostelem Karin Lednické, které má v něčem podobné téma.

A inspirujete?

Ne, já ho ani nečetl, i když bych moc chtěl. Právě proto, že mám pocit, že by mě mohl autorsky ovlivnit. Stejně to dělám i s dalšími knihami na podobné téma, jako jsou ty mé. Což mi nebrání v tom si je kupovat. Dávám si je doma do skříně, chodím kolem a moc se na ně těším, až dopíšu trilogii Sudetský dům.

Máte mezi nimi titul, po němž sáhnete okamžitě, až si to nyní dovolíte?

Ano, před časem jsem si pořídil nově vydaný životopis Winstona Churchilla a na ten se moc těším.

Po dopsání trilogie se ovšem taky chystáte do ciziny, ne?

V říjnu a v listopadu mě čeká Havaj, pěší trek. Chceme obejít všechny tamní ostrovy. A v březnu vyrazím na Nový Zéland. V té době už budu mít určitě rozepsánu další knihu.

Využijete v ní své exotické zážitky?

Ne, bude opět typicky česká. Bude se odehrávat paralelně v Praze a v jedné „mé“ pohraniční vesnici.

Půjde o psychologický příběh otce a dcery. On je zapálený komunista a ona, protože jí vadí některé věci, které otec dělá, uteče z domu, z Prahy, do pohraničí, do rozpadající se vesnice plné různých, dosídlených etnik.

Teď hodně odskočím od knih. Vedete agenturu Krušnohoří, jež má zvýšit povědomí o Krušných horách. Nyní se tam řeší chráněná krajinná oblast. Jste pro, nebo proti ní?

Je to celé dost složité. Ekologové a odborníci na životní prostředí nám říkají: Krušné hory potřebují celoplošnou ochranu. Vycházejí ze svých poznatků z území, jimž věřím. Jednoduše proto, že jsou to odborníci. Takže ano, potřebujeme celoplošnou ochranu krušnohorské přírody. Ale…

Druhá věc je ta, že lidem musíme říkat pravdu. Když někdo přijde a řekne: vyhlášením CHKO se nic nezmění, naskočí mi okamžitě otázka: proč se teda vyhlašuje? Musíme lidem říkat i to, co se pro ně změní.

A změní?

Jasně že jo. Změní se pravidla „hry“. S cílem ochránit krajinu pro další generace nebudete třeba smět volně chodit všude, kam vás napadne, nebudete moci volně spát v lese… Vadí vám to? Omezuje vás to? Pojďme se o všem bavit.

Bez odborné, skutečně odborné diskuse se totiž nikam neposuneme. Radikálové jsou na obou stranách. Jedni tvrdí, že CHKO je úplná blbost, druzí, že je to měkké CHKO a chtějí v Krušných horách zpřísnit pravidla opravdu hodně.

V horách jsem často, čistím si v nich hlavu. Takže jestli CHKO zamezí výstavbě ohyzdných apartmánů, jsem jednoznačně pro její vyhlášení.

A teď se na to, co jste řekla, podívejte jinak. Šumava je národní park, Krkonoše jsou národní park, Beskydy jsou chráněná krajinná oblast. Zastavila se tam výstavba apartmánů? Ne. Všichni víme, jako to tam vypadá. Ani CHKO apartmány nezastaví. Leckdy bohužel… Jak jsem říkal, tohle je problematika na dlouhou diskusi.