Spisovatel Miroslav Huptych: Stačí tak málo, aby se v nás probudil pradávný bojovník

Tématu se věnuju skoro čtyřicet let. Jako první mi vyšla kniha Černá slepice aneb Kterak se líhne bazalíček, jenž do domu štěstí přináší (1991). Šlo o lidové pověry, které ve dvanácti kapitolách shrnovaly život od narození do smrti. Tehdy vyšla v třicetitisícovém nákladu, což už je dnes nemyslitelné.

V roce 2005 jsem rozšířil kapitolu o léčení a vznikla kniha Kdo pije vlčí mlíko aneb Jak se léčilo za starodávna. Shrnul jsem v ní léčebné přístupy, návody předků od 14. do 19. století. Kromě pověr a léčebných návodů, které mě zaujaly lidovou magií a básnivostí, jsem také ve starých časopisech, v knihovnách nacházel články cestovatelů, které mě zaujaly popisem neuvěřitelných zvyků u různých národů.

Černá barva nejen slepic v pověrách symbolizuje temnotu, působí magicky. Vyskytovaly se také v různých lidových rituálech a léčeních. Například se v Rhazesově lékařství z 15. století radilo „při náhlém zbláznění“, aby postiženému vyholili hlavu a na ni přivázali roztrženou slepici ještě teplou. Černé slepice také snášely vejce, ze kterých se líhli baziliškové, raráškové a šotkové, kteří buď škodili, anebo pomáhali v hospodářství.

Verše píšu od mládí. Zřejmě proto na mě působila básnicky lidová slovesnost skrytá v pověrách, ve zvycích v časopisech devatenáctého století. Nejvíc jsem jich nacházel ve Světozoru (1. číslo vyšlo v roce 1834 - pozn. red.) a Zlaté Praze (1. číslo 1864 - pozn. red.).

Začal jsem si zajímavé články zapisovat, včetně kuriozních zvyků ze starých cestopisů, později jsem je kopíroval a skenoval. Díky tomu jsem později nemusel všechna ta zajímavá díla nosit v naditých taškách domů…

Těch bylo! Řeknu vám spíš několik jmen: Marco Polo, Kryštof Harant, Emil Holub, Miklucho-Maklaj, Stanko Vráz a dále budu pokračovat nekonkrétně: staří arabští cestovatelé, různí dávní námořníci…

Putovali do tehdy do neznámých zemí, většinou neuměli ani jazyk domorodců, jejich zážitky popisované v cestopisech působí mnohdy neuvěřitelně až bájeslovně.

Nejsem etnograf a ani antropolog, můj přístup k výběru článků, citací byl básnický, jediným kritériem byl můj údiv nad tím, jak se k sobě lidé v minulosti chovali. Současný přístup vědců k domorodým kmenům je samozřejmě hlubší, tráví s nimi roky, naučí se jazyk, pak vznikají studie, které se samozřejmě nedají srovnávat s dávnými zápisy.

Upřesním, že v rejstříku je uvedeno přes dvě stě knih a bezmála tři sta článků z národopisných časopisů, z nichž jsem čerpal. Jak jsem říkal, mám leccos doma. Mám v tom systém. Každou pořízenou kopii jsem popisoval, mimo jiné včetně toho, kdo mnou vybraný text přeložil. Velký dík v rámci vydání knihy pak patří korektorce Ireně Hlinkové, jež kromě mě jako jediná pečlivě pročetla přes tisíc normostran textu od začátku do konce.

Asi to, jak se naši předci krutě chovali k ženám a dětem. To jsou skutečné horory.

Tohle nespočítám. Při tvorbě totiž vycházím z archívu, který buduji více než dvacet let. Jsou v něm naskenované obrázky z knih, časopisů a nespočet obrazů jsem si stáhl z internetu. V archívu na koláže mám uloženo kolem sedmdesáti tisíc rytin až třikrát tolik obrazů z minulých století. K tomu přidejte přes sto tisíc vlastních fotografií…

Tohle je základ pro práci v grafickém programu Photoshop, „vystřihuji“ jednotlivosti a ukládám je do tabulí ve formátu 100 cm x 100 cm.

Grafickým perem „vystřihuji“ z nasbíraného materiálu motivy, které jednou mohu/budu potřebovat ke kolážím: zvířata, lidi, rostliny, ptáky, architekturu, zbraně, kostry atd. Těchto tabulí mám přes patnáct set. Mám-li svůj den a tvůrčí nápady, skládám z jednotlivostí ilustrace a nové obrazy. Ponořím se do vesmíru imaginace a zapomínám na to, co se děje, zapomínám na čas, na oběd, někdy i na povinnosti.

Tak pracuji na podkladech pro archív. Ostatně tahle příprava je možná osmdesát procent mé výtvarné práce. Proto taky nedokážu spočítat čas strávený s jednou ilustrací.

V nové knize je přes padesát dvoustran koláží. Dvanáct kapitol opět mapuje lidský život od narození do smrti. A články jsou doplněny přibližně 350 dobovými ilustračními rytinami. To je značně zredukovaný výběr, jak citací, tak ilustrací z knih a časopisů jsem měl za léta nasbíráno dvakrát až třikrát víc, než jsem mohl použít. I tak kniha váží 3,6 kg.

Ano, vedu dvouleté kurzy, jichž se zúčastňují především speciální pedagogové, psychologové. Přednáší jim sedmnáct zkušených lektorů v oblasti arteterapie. Psaní knih totiž uživí málokoho, odhaduji, pět až deset spisovatelů, víc bych netipoval.

Sbírky veršů dnes vycházejí v nákladu 100-500 výtisků. Většinou si vydání básníci sami zaplatí, pokud knížka nezíská grant nebo sponzora, a pak rozdají mezi přáteli. Knihkupci ve valné většině básnické knihy do prodeje neberou, nevyplatí se jim to už jenom kvůli administrativě.

Ano, v padesáti letech jsem šel na volnou nohu, ilustroval jsem knihy, nástěnné kalendáře a knižní obálky. Nestěžoval jsem si. Byl rok, že jsem udělal dvacet knižních obálek, tři až pět ilustrovaných knih, až čtyři nástěnné kalendáře. Pak přišla krize 2005-2006, nakladatelství začala šetřit. Obvykle teď řeší obálky typograficky, použijí na ně fotografii.

Podobně už není zájem firem o nástěnné kalendáře. Když se firmám dařilo, rozdávaly je zákazníkům. V rámci úspor i tohle zmizelo. Poslední kalendář tak byl benefiční a dělal jsem ho pro Děti úplňku, což je sdružení rodičů dětí s poruchou autistického spektra. Je inspirovaný knihou J. A. Komenského Labyrint světa a ráje srdce, tištěn oboustranně a z listů je možné slepit obrazy Labyrintu nebo Ráje.

Zatímco na zmíněném kalendáři jsem strávil prací rok, s ilustracemi pro knihu zhruba deset let. Nakladatel Martin Vopěnka (Práh) nejdřív vydal menší verzi Labyrintu, po několika dotiscích nákladu přišla na řadu velká kniha, kterou si lidé většinou kupují, pokud chtějí někoho obdarovat.

Jdou, vždyť mě živí arteterapie… Jinak mám za sebou deset let na psychiatrické klinice, kde jsem pracoval jako zdravotní bratr, deset let v Krizovém centru RIAPS, na lince důvěry, několik let v komunitě Magdaléna, kde závislosti především na heroinu zbavovali lidé většinou ve věku do 30 let.

Moje zkušenosti s nejtěžšími případy na uzavřeném oddělení psychiatrie v osmdesátých letech minulého století byly mnohdy divoké. Policie (tehdy Veřejná bezpečnost) nám dovážela nezvladatelné a agresivní pacienty. Ve službě sloužili tři ošetřovatelé a mnohdy jsme museli volat o pomoc jinam.

Nebyli jsme ani školení ve zvládání neklidných psychotických pacientů, a přesto jsme je na pokyn psychiatra museli omezovat a přivazovat pomocí kurtu na lůžka…

Kdosi mi vykládal, že ve Švýcarsku, když pracujete deset let na podobném oddělení, tak obhájci u soudu mohou zpochybnit vaše svědectví. Ta práce má prý vliv na věrohodnost.

Kdoví, mnohaletý dennodenní kontakt s těžce duševně nemocnými může zkreslovat vnímání a kontakt s normálními lidmi. Když vezmu to, že jsem se ve volném čase přátelil s básníky, o kterých se také nedá říci, že by byli zcela v normě. Zvlášť co se týkalo požívání alkoholu.

Dá se tedy říci, že pracovní i mimopracovní prostředí v mém životě vykazovalo též rysy jemně řečeno „zvláštního chování“… Jako mladého básníka mě to přitáhlo pracovat do nemocnice, kde jsem prošel jako sanitář řadu oddělení, včetně interny, porodnice a prosektury. Lákalo mě být tam, kde se lidé rodí i umírají, kde se hraje opravdu o život.

Takže jsem záměrně vyhledával prostředí, které jsem vnímal jako inspirativní pro tvorbu. Samozřejmě těžko sám na sobě rozpoznám nějaké profesní poznamenání, snad jen, že jsem byl vždy víc úzkostný, častěji viděl „za roh“, co vše se může přihodit.

Ano, zkraje devadesátých let, když jej skupina psychoterapeutů založila. V RIAPS pracovali skvělí psychoterapeuti pod vedením Michala Vančury a já jsem s jistou nadsázkou říkal, že bych měl za to „školení“ v práci platit…

Byla to pro mě obrovská změna. Odložili jsme bílé pláště. Najednou jsme se starali nikoliv o pacienty, ale o klienty, a na tohle slovo jsme si zvykali. Nastoupil jsem i do pětiletého psychoterapeutického výcviku, později dálkově studoval psychologii a arteterapii.

To byla neuvěřitelná doba. S nadšením jsme se učili psychoterapeuticky pracovat, vycházelo mnoho knih z oboru, do práce jsem se těšil. Tam jsem také začal s arteterapií. Nabízel jsem klientům na krizovém lůžkovém oddělení v denním programu malování. Později se mi osvědčilo dělat s nimi koláže, do kterých promítali svoje problémy snadněji, než když se je snažili nakreslit.

Ne, ještě jsem strávil tři roky v komunitě Magdalena pro léčbu drogově závislých. Byla to ještě těžší práce než v předchozích zaměstnáních. Naslouchat lidem závislým na heroinu, jiných drogách, vnímat jejich životy a terapeuticky jim pomáhat ke změně chování a životního stylu bylo těžké. Byl jsem dva dny v komunitě, pak dva dny doma, a tak dokola.

Dokončoval jsem dálkové studium arteterapie a do toho jsem měl literární ambice, rodinu, dvě dcery, jednu dospívající…

Najednou jsem zjistil, že nedokážu stále čelit a řešit problémy v komunitě. Nezvládal jsem to a odcházel jsem v depresi, nevěděl jsem, co budu dělat, jen jsem věděl, že nechci zůstat v oboru. V padesáti letech jsem šel na volnou nohu, ilustroval jsem knihy, nástěnné kalendáře a knižní obálky. Naštěstí se mi podařilo „přesedlat“ na to, co bylo mým koníčkem.

Pracuju na básnické knížce, která bude bohatě ilustrovaná podobně jako Labyrint. Dal jsem si na ni tři roky, většinou se to tak o dva roky zdrží, co vím. Hodně věcí totiž předělávám, čímž nakladatele dost trápím.

Chtěl bych také dokončit rozpracovanou ilustrovanou knížku sta snů. Ty si spoustu let zapisuji. Stále žasnu nad tím, jak dokážou sny metaforicky a obrazně symbolizovat to, co prožívám. Mám ještě další projekty a nápady, ale nevím, zda to stihnu v tomto životě, tak si něco nechám na další…

Jak které, obvykle nic zvláštního, jsou to „odštěpky“ z běžných dnů. Avšak sem tam mě navštíví pozoruhodný archetypální sen, který většinou bývá krásný, v úžasných kulisách starobylých měst, podivuhodných sklepení, kde se potkávám třeba s přáteli, kteří už nežijí, nebo se spisovateli, které obdivuji, ale sem tam i s nějakými podivnostmi, obživlými sochami, s neobvyklými proměnami reality…

Mám kliku, že manželka také pracuje jako psychoterapeutka, a tak si ráno u kávy sny vykládáme a vzájemně se je pokoušíme interpretovat. Protože jsme spolu už 45 let, tak se dobře známe a často přijdeme na to, odkud „vítr fouká“.

Je toho řada. Nyní se mě hluboce dotýká válčení, především na Ukrajině. Uvědomuji si, jak málo stačí, aby se setřel civilizační nátěr. Ty krutosti v lidském chování, o kterých jsem četl v knihách, jsou tu zase v plné síle.

Tím, že z těch tři sta tisíc let, kdy mluvíme o Homo sapiens, je s námi civilizace osm, možná deset tisíc let? Před tím lidé žili v pralesích, živili se jako sběrači a lovci. Pořád bojovali se šelmami, o teritoria k lovu, o ženy, o právo předat svoje geny.

A do genů se také přepsala statisíciletá zkušenost „bojuj nebo uteč“. Proto stačí tak málo, aby se v nás probudil ten pradávný bojovník, jenže už nemá v ruce oštěp, ale sedí třeba u tabletu a řídí dron. Děsivé je, že máme takové zbraně, které mohou život na planetě vyhladit.