Spisovatel Martin Moravec: V rozhovorech se snažím obsáhnout všechny typy emocí

Míříte na Colours of Ostrava, kde budete mít dvě besedy. Kolik ale stihnete sám koncertů?

Pár bych jich obejít chtěl a tajně doufám, že mi Colours rozšíří obzory. Jsem totiž malinko hudební barbar. Pokaždé si oblíbím nějakou písničku a pak ji při psaní poslouchám celý den dokola, než si zase oblíbím jinou.

A klidně je to jeden den Viva la Vida od Coldplay a druhý den nějaký šanson od Hany Hegerové. Stejné to bylo v posilovně, ale tam jsem už přeskočil na podcasty. Hlavně tedy ve španělštině, abych si ji aspoň trochu udržel.

Živí vás psaní. Jak dlouho pracujete na jedné knize? A vznikají jednotlivé knihy postupně, nebo je máte rozepsané současně?

Současně ne, to bych se trochu bál, že mi do vyšetřování vražd uteče něco z operačního sálu nebo kokpitu letadla. Ale většinou je to tak, že když končím s jednou, už pomalu začínám s novou.

Proces od vymyšlení a přípravy přes schůzky s dotyčným a psaní až po editaci, korektury a vydání zabere opravdu rok.

I když každá knížka má trochu jiný osud. S někým jsem se scházel denně, s někým jednou týdně, s někým v nemocnici, s jiným u mě doma, s někým v deset večer, s jiným v pět ráno.

Jak vybíráte ty, které budete zpovídat? Jsou pro vás ve výběru respondenta důležité jen jeho zkušenosti, nebo se rozhodujete i podle toho, jak si jako lidé sednete?

Jak si sedneme, vlastně dopředu nevím. Před začátkem máme většinou jedinou schůzku, kde dotyčným vysvětlím, co bych po nich chtěl. A zatím to bylo tak, že jsme si na té schůzce rovnou plácli. Tedy kromě Josefa Mareše, který si z povahy své práce možná nejdřív potřeboval ověřit, s kým má tu čest.

S profesorem Benešem jsme si naopak plácli po mailu, tam jsme se předtím ani neviděli. Pak se vždy zhruba na tři měsíce odmlčím, zavřu a připravuju se.

Pamatuju si ale, když jsem poprvé seděl u Marka Dvořáka, povídali jsme si a on najednou říká: „Tak rovnou začneme, ne?“ Trochu jsem se vylekal a snažil se mu vysvětlit, že ještě potřebuju těch pár měsíců na přípravu. „Na co pár měsíců?“ divil se. Prostě celý Marek. (smích)

Všimla jsem si, že si s hosty i nadále, po tom, co jste s nimi strávil velkou spoustu času, pořád vykáte. Je to něco, na čem si zakládáte?

Vlastně ano, zakládám. Přijde mi to… Už roky hledám správné slovo, jak to popsat, protože nevím, jestli „profesionálnější“ je ono.

Zkrátka se při vykání cítím líp, paradoxně se dokážu zeptat na víc věcí a nebojím se, že mi dotyčný odpoví: „Ty vole, na to se mě neptej.“ Ve vykání se do háje nebo i jinam posílá přece jen hůř.

Se všemi to nakonec dopadlo tak, že jsme si během psaní vykali a teď už si tykáme. U každého to přišlo jindy. U Marka Dvořáka a Davida Hecla na křtu, u profesora Beneše trochu později při tenise a u Josefa Mareše ve chvíli, kdy jsem je všechny loni pozval na vánoční večeři. Zjistil, že si s ostatními tykám, tak mi to nabídl také.

Vaše poslední kniha Marek Dvořák: Mezi nebem a pacientem získala čtenářskou Magnesii Literu. A z mého pohledu rozečetla mnoho lidí, kteří běžně vůbec nečtou. Vnímáte to také tak? A je to pro vás třeba jedna z motivací, proč psát?

Mně teď úplně přeběhl mráz po zádech, když jste to řekla. To je totiž nejčastější reakce, kterou na své knihy dostávám. A pořád mě dojímá. Na letošním Světě knihy jsem hodiny procházel od brány až na konec areálu, tam a zpátky, a bavil se s každým, kdo mě zastavil. Nachodil jsem spoustu kilometrů, ale když má někdo rád mé knížky, je čas to nejmenší, co mu můžu věnovat.

Několikrát jsem slyšel, že některá z mých knížek byla první, kterou přečetli od školy, nebo že díky mně jejich dítě začalo číst a už má dvě z mých knížek ve čtenářském deníku. Jedna paní mi dokonce skoro se slzami v očích vyprávěla, že v životě nemá úplně hezké období a že ji moje knížky vždy aspoň na chvíli odvedou myšlenkami jinam. To jsem měl slzy v očích taky.

Ale abych se vrátil k vaší otázce: ano, jsem si toho vědom. Nebyl to rozhodně cíl, ale nebudu dělat hrdinu a zapírat, že mě to netěší. Samozřejmě sleduju žebříčky prodejů, jsem rád za ceny od čtenářů, ale když mi někdo napíše, že kvůli mé knížce přejel zastávku v metru nebo zapomněl vyzvednout dítě ze školky, mám hned hezčí den. Tedy teď to asi vyznělo divně, že? Prosím vás, vyzvedávejte děti včas!

V čem jsou tedy vaše knihy jiné? Čím se liší od jiných rozhovorových knih?

Myslím, že na to jdu malinko jinak. Vždy je pro mě základ, aby byly v knize obsaženy všechny druhy emocí. Aby se čtenář něco dozvěděl, pobavil se, aby se zasmál, ale taky dojal.

U poslední knížky se to sešlo asi nejvíc. To je uragán emocí, který při psaní občas semlel i mě. A přestože to bude zapírat, občas jsme si s Markem nad nějakou odpovědí společně poplakali.

Kdy se psaní věnujete?

Jsem spíš ranní ptáče, takže mi nevadí vstát třeba v pět, uvařím si čaj a píšu, než se všechno kolem probudí. Nebo pak pokračuju po večerech, ale tam trochu záleží na typu knížky.

Jsem strašpytel, který se leká i stínu od fíkusu, takže když jsem psal knížku s Josefem Marešem, musel jsem počítač několikrát v noci zaklapnout a pokračovat až ráno.

Jaké nastávají problémy či výzvy při psaní takovýchto knih?

Vlastně ani nedokážu říct, co je při psaní horší, jestli přepisování nahrávek nebo se pak v mase textu orientovat. Jakmile totiž zjistíte, že vám něco dotyčný řekl během dvaceti schůzek třikrát nebo i pětkrát, přemýšlíte, jestli to nechat v kapitole 1, 3 nebo 5. Ve výsledku je to vlastně takové skládání puzzle, aby se stejné věci neopakovaly.

No a pak má každá knížka svou vlastní výzvu. U Marka Dvořáka jsem například věděl, že spoustu příběhů už lidem popsal na Instagramu. A ten přece jen snese víc než knížka. Já při přípravě všechny příspěvky do posledního písmenka přečetl a trochu jsem se bál, aby si u knížky lidi neřekli: „Dobrý, ale nějak nám tam chybí Dvořákův humor.“ Což se naštěstí nestalo.

V čem podle vás tkví tajemství dobrého rozhovoru?

V dobré přípravě, ale zase ne přehnané, abyste před čtenářem nezískala náskok a nevěděla o moc víc než on. Pak by se totiž mohl začít ztrácet, třeba v odborných termínech. Někdy mám dokonce pocit, že čím obyčejnější otázku člověk položí, tím dostane zajímavější odpověď.

Dám vám zase příklad. Vzpomínám si, jak jsem se bavil s Markem Dvořákem o tom, že ve své kariéře musel vidět mnoho ošklivých věcí. Tak jsem se ho zeptal: „To bychom tedy měli zrak, ale co ostatní smysly? Taky při vaší práci dostávají zabrat?“ Byl tou otázkou skoro až zaskočen. Ale najednou jsme se začali bavit o čichu a vznikla z toho velmi zajímavá odpověď.

Prozradíte, s kým bude další kniha? Na koho se můžeme těšit příště?

Ne že bych chtěl vytvářet nějaké tajemství, ale jsem trochu pověrčivý. Takže jméno zatím neřeknu, ale knížka bude, vyjde na podzim a už si předem rezervuju místo v knižním pekle: bude to totiž opět muž.

Ale vždyť jste přeci napsal knihu o Gabriele Soukalové?

To ano, ovšem v sérii knižních rozhovorů jsou zatím jen muži. Ale abych se aspoň trochu vykoupil, můžu slíbit, že nová knížka bude něco, co tu ještě nebylo. Opravdu mi padá brada snad při každé odpovědi. Jde o povolání, které dělá dvacet lidí na světě, a tenhle člověk patří k absolutní špičce.

Pojďme ke stylovému vizuálu vašich obálek. Jak vznikaly?

To má několik vtipných historek. Po třetí knize se mě někdo ptal, proč mají všichni respondenti založené ruce. „Jak založené ruce?“ divil jsem se. Až jsem zjistil, že to tak opravdu je. Marek Dvořák byl tudíž první, kdo je měl založené záměrně. Je to samozřejmě dané i tím, že všechny obálky fotí stejný fotograf, Honza Zátorský.

Další věc jsem zjistil až po čtvrté knížce, a to že všechny názvy začínají písmenem M. To jsem netušil vůbec a záměr v tom rozhodně nebyl. U těchto typů knížek stejně většina lidí řekne: „Četla jsem knížku s Benešem, Marešem, Dvořákem…“ Ale teď jsem u názvu nové knížky trochu pod tlakem!

A ještě tedy k obálkám, i ty mají všechny díky grafikovi Mírovi Pavlovi své malé poznávací znamení. Střela, která prochází jménem u Josefa Mareše, nebo EKG u Marka Dvořáka, které je navíc jeho pravým EKG.

U něj jsme se mimochodem s grafikem trochu přeli. V dobrém, samozřejmě, ale jemu se ze všech návrhů líbilo nejmíň. Dostali jsme se dokonce do fáze, že jsme si řekli, že na obálce žádný prvek nebude. „U Beneše taky nebyl,“ říkal jsem. „Jasně že byl,“ oponoval grafik.

Řez skalpelem, že?

Jste dobrá! Já se to dozvěděl čtyři roky po vydání. (smích)

Co změnila cena z Magnesie Litery? Vzali lidé vaše knihy útokem?

Už sám Marek přinesl k mým knížkám úplně novou skupinu čtenářů. Takové, kteří třeba tolik nečtou, tuhle knížku by si koupili a byla by na dlouhou dobu zase jediná. Jenže se jim zalíbila tak, že si začali pořizovat i ty starší. Je vlastně hezké sledovat, jak každý začíná u jiné knížky ze série a už je poměrně dost lidí, kteří přečetli všechny.

A co ve vás? Tam to něco změnilo?

Vyrostl jsem pevnou rukou učitelky, takže rozhodně nehrozí, že bych teď chodil s nosem nahoru. Navíc pořád trochu nechápu, že něco, co jsem já vytvořil, dělá někomu jinému radost a třeba to dostane pod stromeček. To se ještě učím a samozřejmě mi to dělá radost.

Před lety jsem dokonce chodil k jedné takové paní, která se ze mě snažila nízké sebevědomí vytlouct. Vždycky jsem říkal: „Jsem rád, že se knížka líbí, ale je to zásluha hlavně Beneše, Hecla, Mareše…“

Tak to už tolik neříkám a hromádka nízkého sebevědomí je snad trochu menší. Zásluhu na tom má i Marek, vedle kterého jsem se otrkal. S ním musí být člověk pořád ve střehu, jinak to v nestřežené chvíli schytá. Ať už kvůli věku, nebo vysokoškolskému titulu. I knížka s ním má zatím až neskutečné recenze a na Databázi knih k dnešku 97 %.

Teď tedy už dopisujete novou knihu, je to tak? A co pak?

Zrovna dopisuju poslední kapitolu, uf! A pak? Vlastně nevím. Přemýšlím, jestli si po páté knize nedat chvíli pauzu. Ne pět a dost, to určitě ne, ale u posledních dvou knížek mi tělo dává najevo, že už mu není dvacet. Loni jsem strávil se skříplým nervem dva měsíce v posteli a neměl jsem kvůli tomu moc hezké léto.

Pokud by k pauze opravdu došlo, podnikl bych něco, na co teď bohužel nemám čas. Sedl bych do auta nebo na vlak a začal objíždět malé knihovničky po vesnicích a městečkách a povídal si s lidmi. Ale sám jsem zvědav. Protože jak se znám, zase mi brzo otrne.

Docela nedávno jsme také pokřtili audioknihu, na kterou jsme dlouho čekali, protože interpret, Martin Stránský, byl extrémně vytížený. Ale bylo to Markovo velké přání, aby ho namluvil Doktor House, tak jsme si museli počkat. A čekání stálo za to. Audioknížka je venku a musím to zaklepat, zatím se líbí.