Spisovatel Karel Zeithaml: Mezi Kunderou a Čechy panovala určitá hořkost

Román jste původně stvořil čistě pro osobní pobavení. Co vás přimělo jít s kůží na trh?

Není to má první kniha, nicméně ty, které jsem napsal předtím, jsem zapudil. Měl jsem za to, že nejsou určeny pro veřejnost. Milanem Kunderou se zabývám dlouhodobě a ve svém textu o něm jsem vycítil určitou vášeň a zaujetí pro věc.

Dospěl jsem proto k závěru, že by kniha nemusela být zajímavá jen pro mě, ale i pro potenciální čtenáře. Usoudil jsem tak rovněž z reakcí lidí, kterým jsem román poskytl. Svorně mi říkali, že by za publikování stál.

Knihu jste dokončil loni na jaře, ještě před spisovatelovou smrtí. Odvíjel by se její děj jinak, kdybyste ji psal až po jeho skonu?

Nepochybně by byl odlišný. Jsem rád, že se mi knihu podařilo dopsat v době, kdy ještě žil. Mohl jsem si tak v sedmém oddílu vymyslet jeho literární odchod z tohoto světa. Mou snahou bylo Kunderu naposledy zpřítomnit a zvednout témata, která ve svých knihách přináší.

K sepsání prózy vás prý podnítila kauza údajného Kunderova udání agenta Dvořáčka. Bylo pro vás těžké k aféře vyjádřit stanovisko, které v knize předkládáte?

To je velmi složité téma. Když jsem knihu psal, přicházelo ke mně samo od sebe. Měl jsem o kauze velké povědomí a postavy ji tak rozebírají poměrně otevřeně. Teprve po dokončení knihy jsem se zabýval otázkou, nakolik její rozebírání může být zraňující ať už pro samotného Dvořáčka, nebo pro Kunderu.

Mně osobně je samotná aféra ve výsledku úplně jedno. Je pro mě zajímavá pouze z hlediska, jak se Češi dívají na Kunderu a jak se spisovatel sám s jejími dopady vyrovnával.

Není pro mě důležité, kdo je viníkem, ale čistě kauza samotná coby jakási divadelní hra, k níž se vyjadřovala spousta lidí. Nechci tento spor jakýmkoli způsobem rozsuzovat.

Co podle vás humbuk kolem Kunderova neprokázaného udavačství vypovídá o Češích?

Vypovídá to o nás, že si nevážíme elit, že jsme malý národ, ale především to ukazuje určité nepochopení mezi Kunderou a Čechy, které existovalo celou dobu po jeho emigraci. Značí také určitou hořkost, jež v tomto vztahu vždycky panovala. Nejvíce mě ale pořád zajímá Kunderova tvorba.

Které jeho dílo považujete za nezdařilejší?

V části tvorby, kterou sám Kundera považoval za oficiální, čtenář těžko sáhne vedle. Nejradši však mám Knihu smíchu a zapomnění v původní verzi před autorskými úpravami. Úžasným románem je podle mě i Nesmrtelnost, Slavnost bezvýznamnosti nebo Pomalost, která zatím česky nevyšla. Velmi cennou prózou je také Život je jinde, byť ji tak docela rád nemám.

Proč?

Přiznám se, že nemám moc rád ani Žert a další rané Kunderovy tituly. Jejich jazyk je mnohem složitější než v jeho pozdějších dílech, u nichž naopak oceňuji, že je vydestilovaný, velmi jasný a průzračný. Žert i Život je jinde mají komplikovanější, řekl bych ornamentálnější vyjadřování.

Přitom co se týče filmových zpracování, Kundera měl radši adaptace svých československých próz. Americký film Nesnesitelná lehkost bytí zavrhl.

Je známo, že byl touto adaptací znechucen. Nesnesitelná lehkost bytí nemá přesně chronologickou strukturu, v podstatě se nedá vyprávět. Přistoupit k ní z pozice režiséra je obtížné. Kundera se potom rozhodl psát příběhy tak, aby nebyly snadno přenositelné do jiného média.

Zfilmovaný Žert mám velmi rád, to ale příliš nesouvisí s knihou, spíše s hereckým obsazením. Kundera měl logicky citovou vazbu k reáliím a umělcům, které dobře znal.

Myslíte si, že by se mu vaše literární hříčka líbila?

To opravdu nevím. Pro mě je důležitý jeho odkaz. Ve svých esejistických dílech rozebíral román a výzvy, které přináší. Román vidí jako hru se čtenářem, časem i myšlením, coby zpřítomnění našich snů. V tomto smyslu jsem se z Kundery snažil vzít si to nejlepší.

Mohl by mi jistě vyčíst, že se zabývám tématy, která pro něj jako pro člověka mohla být nepříjemná. Doufám však, že by mi nezazlíval, že jsem se pokusil přihlásit se k jeho odkazu.