Spisovatel John Boyne: Literatura mi zachránila život

Jak vás kdysi napadlo vyprávět o holokaustu dětskýma očima?

Holocaust mě zajímá od mých zhruba patnácti let. Ve škole jsme se o něm moc neučili, a tak jsem si informace sháněl ve volném čase. Zažehlo se to ve chvíli, kdy jsem si přečetl knihu Noc od Elieho Wiesela.

Před Chlapcem v pruhovaném pyžamu jsem vydal tři novely. Myslím, že se ve mně prostě nahromadilo veškeré čtení o vyhlazování Židů. Zformovalo mě natolik, že to přirozeně vyplynulo v sepsání vlastního příběhu.

Stavěl jsem na jednoduché myšlence: dva malí kluci si povídají skrze plot s ostnatým drátem. U tématu holokaustu je obtížné najít novou perspektivu, kterou jsem, řekl bych, našel.

Nasměrovali vás ke zpracování pohnuté židovské historie i jiní autoři?

Rozhodně Anne Franková nebo Primo Levi. Když mi bylo asi dvacet, pracoval jsem v jednom dublinském knihkupectví. Tehdy jsem četl hodně non-fiction knih o válce. Nebral jsem to jako záměrnou rešerši, ale spíše dovzdělávání.

Lze v této tematice z tvůrčí pozice stále objevovat nová hlediska?

Ano, dokladem toho je třeba román Zlodějka knih od Markuse Zusaka. Doufám, že budou nejen spisovatelé v příbězích o holokaustu pokračovat. Neotřelé pojetí přinesla i Zóna zájmu, nejprve kniha Martina Amise a teď její stejnojmenná filmová adaptace.

Zóna zájmu vypráví stejně jako Chlapec v pruhovaném pyžamu o veliteli koncentračního tábora v Osvětimi Rudolfu Hössovi. K osudům jeho rodiny jste se vrátil v románu Před sebou neutečeš, který loni vyšel v českém překladu. Proč?

Myšlenku na tuto knihu jsem v sobě nosil více než dvě dekády. Když jsem dokončil rukopis Chlapce v pruhovaném pyžamu, okamžitě jsem věděl, že jednou odvyprávím i příběh Gretel, sestry hlavního hrdiny Bruna. Tenkrát jsem si však na tento úkol připadal moc mladý. Chtěl jsem si ho nechat až do doby, kdy mi bude osmdesát devadesát let.

Jenže přišel covid a mně přišlo, že nastal pravý čas. Knihu Před sebou neutečeš jsem napsal z naprosto odlišné perspektivy. Zatímco Bruno sledoval válečné hrůzy jako malý, Gretel je v pokračování babička, jež se celý život potýká se studem a vinou. Byl to risk, ale jsem rád, že jsem se k této knize odhodlal.

Setkal jste se s vnoučaty Rudolfa Hösse?

Ne, ale hovořil jsem se spoustou přeživších holokaust a potomků obětí vyhlazování. Potkal jsem se dokonce s dětmi lidí, kteří v koncentračních táborech pracovali. Není jich mnoho, ale pár jsem jich našel. Spojoval je pocit zodpovědnosti za hříchy jejich rodičů, který jsem do románu také promítl.

Nemůžeme je odsuzovat, stejně tak nelze kritizovat někoho za to, že byl ve wehrmachtu. Kdyby nenarukoval, zastřelili by ho. Při psaní mě přepadala spousta morálních otázek. Ptal jsem se, jak mohli lidé s vědomím, že sloužili nacistickému režimu, dál žít. Myslím, že kloudnou odpověď na to nikdy nedostaneme. Jde o možná nejhůře vysvětlitelný jev v dějinách lidstva.

Rozdělujete si vždycky náměty na ty, které mají přednost, a ty, jež ještě počkají?

Ne, spíš věřím instinktu. Strávil jsem tolik let rozhovory o Chlapci v pruhovaném pyžamu, že jsem pak chtěl dát prostor někomu jinému. Ty nejtemnější knihy se píšou nejpříjemněji.

Chcete říct, že psaním ze sebe vyháníte vnitřní démony?

Ano. Literatura mi zachránila život. V životě každého člověka jsou vzestupy a pády, psaní mi pomáhalo jimi snáz procházet. Kdykoli mi nebylo do zpěvu, sedl jsem si k počítači a začal psát. Rázem jsem měl ze všeho lepší pocit.

Mezi vaše bestsellery se řadí i kniha Můj brácha se jmenuje Jessica, v níž otevíráte problematiku transgenderu. Odkud jste k ní čerpal poznatky?

Mám kamarádku, která prošla tranzicí z muže na ženu. Sám jsem coby gay člen LGBT komunity, takže jsem znal ty odvěké obavy, že jsem jiný než ostatní. Když jsme se o nich spolu bavili, zjistili jsme, že jsme zažívali v podstatě to samé.

Knihu na téma transgenderu jsem chtěl napsat s empatií. Rozhodl jsem se o něm vyprávět očima mladšího bratra, který je z proměny sourozence rozpačitý a polekaný a musí dospět ke smíření. Je to podle mě můj vůbec nejsoucitnější počin.

Že jste gay, jste svým nejbližším oznámil zkraje devadesátých let. Jak jste se tenkrát cítil v rodném, silně katolickém Irsku, kde byla homosexualita do roku 1993 trestná?

Abych byl upřímný, docela dobře. Bylo mi tenkrát asi dvacet a pověděl jsem o tom rodině a kamarádům, kterým jsem důvěřoval. Rodiče se samozřejmě trochu strachovali, bylo to zrovna krátce po pandemii AIDS. Naše vztahy to ale nijak nenarušilo, ani má přátelství.

Mají to podle vás dnešní dospívající s coming outem jednodušší?

Určitě ano. Dnešní děti jsou mnohem otevřenější experimentování a objevování sebe sama. Logicky se budou pořád setkávat s předsudky, ale mají to lehčí.

Na čem nyní pracujete?

Poslední dva roky připravuji tetralogii novel, které se českého překladu dočkají letos na podzim. Nazval jsem je Voda, Země, Oheň a Vzduch. Jsou dějově propojené a pojednávají o sexuálním zneužívání z různých stran.

První část je o ženě, která svému manželovi umožnila tento zločin spáchat, druhá o jeho spoluviníkovi. Třetí díl se zaměřuje na pachatele a poslední, který shodou okolností dokončuji tady v Praze, se věnuje oběti.