Spisovatel Helmut Kopetzky: Tvrdá linie Landsmannschaftu je dávno pryč

Váš životní příběh začíná v roce 1940 v Šumperku. Jak si na město pamatujete?

Je pro mě těžké odlišit mezi tím, co si skutečně pamatuji já a co jsem slyšel od ostatních. V době vystěhování, odsunu z Československa, mi bylo pět a půl. Hodně mých vzpomínek se tak může vázat „až“ k fotografiím, které jsme si do Německa odvezli s sebou.

Má skutečná, jasná vzpomínka – co si vybavuji – začíná tedy až v deportačním vlaku. Jde především o jeden konkrétní obraz. Pamatuji si, že jsme nastupovali do nákladního vlaku, do nákladních vagónů. Říkali jsme jim tehdy dobytčáky.

Tenhle výraz je také v češtině. A nutno zmínit, že podobně Němci přepravovali vězně, Židy do nejrůznějších táborů.

To máte pravdu. Já si ovšem v našem kontextu vybavuji, že zmíněné dobytčáky vyvolávaly u odsouvaných Němců velké emoce. Ta situace na nádraží byla chvílemi, i z pohledu malého dítěte, dost dramatická. Lidé vnímali, že před nimi těmi vozy jezdila zvířata, ovce, krávy… Nelíbilo se jim to. Navíc do jednoho vozu nastupovalo patnáct rodin. Každý si musel sednout na své zavazadlo, na svůj ranec, aby to měl během cesty aspoň trochu pohodlné.

Ze Šumperka jste zamířili do Fuldy. Jak dlouho trvala cesta?

Tři dny. Já sám jsem během ní seděl na nočníku. Měl jsem tedy to štěstí, že jsem nemusel řešit, kam půjdu na záchod, když budu potřebovat… K tomu se váže i další má konkrétní vzpomínka, jak všichni kolem na mě koukají.

V tu dobu jste byl polosirotek. Váš táta padl na frontě, že?

Ano, stejně jako později otčím. Do odsunu jsme šli proto „jen“ s mámou a s prarodiči… Táta jinak padl v roce 1941 v Sovětském svazu. Ve stejné zemi zemřel posléze i můj otčím, kterého si matka vzala v roce 1944. Vždycky vyprávěla, že i s ním zažila velkou, byť krátkou lásku. Znali se od dětství.

Znovu je v Šumperku svedla dohromady náhoda. Potkali se v momentě, kdy si v obchodě kupoval oficírské holínky. V té uniformě prý vypadal opravdu neodolatelně.

Všichni v tu dobu nějak již tušili, že je válka prohraná. Věřili, že mohou začít znovu žít. Jenže se bojovalo až do konce. Otčím se tak vrátil po pár týdnech, kdy se stihl s matkou oženit, na Krym. Vzal si s sebou ty krásné oficírské holínky a za pět týdnů tam zemřel.

Tuhle zprávu dostala vaše máma hned?

Nejdříve se k ní dostala informace, že je nezvěstný. To tak v armádě bývá. Věřila proto poměrně dlouho, že se ještě někdy a někde objeví. Marně… Když nás v roce 1946 odsouvali ze Šumperku, musela vědět, že obživa rodiny bude jen a jen na ní. Až teď, když jsem zestárnul, dokážu vnímat, jak těžké to pro ni bylo.

Bylo, ale z pohledu mnohých Čechů, Čechoslováků šlo o definitivní tečku za 1. i 2. světovou válkou. Kolik kilo si mohla vaše rodina vzít s sebou do emigrace?

Na každou osobu to bylo čtyřicet až padesát kilogramů (odpovídá německému pravidlu, zavazadlům deportovaných Židů – pozn. red.). Dospělí zabalili vše, co si mysleli, že potřebují. V těch našich zavazadlech tak bylo i dost fotografií. Některé z nich jsem použil ve své knize.

Dostali jste se do válkou zničené Fuldy. Kde jste bydleli?

Měli jsme štěstí, že nás ubytovala hodná křesťanská rodina. Sami měli dost dětí. Získali jsme u nich malý pokoj na půdě. Dělili jsme se s nimi o jejich záchod, jejich vodovod.

Co si ovšem taky vybavuji, atmosféra doma zprvu nebyla moc dobrá. Matka totiž byla vychovaná jako výjimečné dítě. Moje babička ji až zbožňovala. Sama pocházela z velmi chudých poměrů a moje matka se – viděno jejíma očima – dokázala sociálně vyšvihnout. Byla pro ni vstupenkou do vyšších vrstev. Odsun v dobytčácích tuhle hierarchii rozbil. Přišli jsme o dům, o majetek, poslali nás jako úplné nuly kamsi na západ…

Ta vyvolenost se pak v něčem přenesla na mě. Nikdy jsem nestrádal, nikdy jsem neměl hlad. Moje matka mě až vykrmovala. Všechny své ztráty si kompenzovala ve mně, v dobrém slova smyslu.

Jak vypadala Fulda v roce 1946, když jste dorazili?

Z jedné třetiny skoro vůbec nestála. Muži padli na frontě, podobně jako můj otec a otčím, případně byli v zajetí nebo vážně zranění. Obyvatelných domů bylo minimum. Navíc během krátké doby do tohohle města přišlo deset tisíc lidí z východu. Ne každý z místních nás chtěl. Vnímali nás dlouho jako cizince.

Jako cizinci jste odjížděli už z Československa. Odváželi jste si s sebou do Německa také nenávist k Čechům, Čechoslovákům?

Jasně, že tam nenávist byla. U mnohých až do smrti. Rozdělila pak celé rodiny, včetně té naší. Šlo o generační problém. Starší generace se dlouho po odsunu setkávaly, vzpomínaly na „domov“. Věřily, že se jednou vrátí do ČSR. Ovšem zapomínaly většinou, že vyhnání nebylo bezdůvodné.

Třeba moje babička věřila v návrat do konce života. Když už byla hodně stará, chodívala na nádraží ve Fuldě a čekala na vlak, který ji zaveze do Šumperku. My jsme ji tam odchytávali a vraceli jsme se s ní do našeho pokoje…

Mladé lidi, podobně jako mě, tohle „téma“ zprvu nezajímalo. Pak jsme se snažili pochopit, proč jsme museli odjet. A našli si brzy vysvětlení, která se starším generacím nelíbila.

Slýchával jste někdy tedy doma, že za vaši nouzi mohou Češi?

Neustále. Všechna vina na vás padala. Vy jste mohli za to, že jsme chudí, že musíme žít tam, kde se nám nelíbí. Nikdo doma ale nemluvil o tom, co se dělo před deportacemi Němců z ČSR, že jsme vás vyhnali ze Sudet, že jsme rozbili Československo.

A nikdo se ani nezmínil, že v Šumperku sídlilo za války gestapo přímo naproti kinu. Každý, kdo šel na film, to věděl. Někdy místní dokonce před projekcí slyšeli křik mučených lidí, odbojářů, partyzánů. Nikdo proti tomu nic neudělal.

Tady ovšem o vaše vzpomínky nejde, ne?

Když jsem se začal zajímat o odpovědi na otázku: proč jsme museli jít?, hodně jsem se ptal těch, co si na Šumperk za 2. světové války pamatují. Obraz, který se mi skládal, byl najednou úplně jiný, než mi vykreslovala vlastní rodina.

Postupně jsem se začal stydět za to, že jsem sudetský Němec. Nesouhlasil jsem totiž hlavně s tím, jak sudetští Němci starších generací bojují za návrat, za „svá práva“. Těch nářků, nenávisti bylo až moc. My, mladí, jsme chtěli žít „tady a teď“, jinak než naši (pra)rodiče. Byli jsme Němci v Německu, v zemi, která nám dala plnohodnotný domov.

Kdy jste Šumperk znovu navštívil?

Snažil jsem se o to už před rokem 1989. Poprvé jsem ale udělal chybu, že jsem napsal, že jsem novinář. Vízum jsem tedy, logicky, nedostal. Podruhé jsem napsal, že jsem „autor“, což prošlo. Psala se 80. léta, když jsem Šumperk, po 40 letech, znovu navštívil.

Jak vás místní přijali?

Největší problém tehdy byl, že nikdo s námi nechtěl mluvit německy. Nepovažovalo se to za správné, plus většina lidí ani německy nerozuměla. Přišli do Sudet jako dosídlenci. V tom jsme si ale neměli co vyčítat. Moje matka taky mluvila plynule česky a tuhle řeč odmítala používat, česky mě nenaučila ani slovo. Škoda, hodilo by se mi to při práci. V 90. letech jsem přímo v Šumperku natáčel pro rozhlas seriál o osudech rodin, jaká byla ta naše.

Naše generace, generace Husákových dětí, je ve fázi odpuštění. Téma Sudet lze označit až za módní, mimo jiné v literatuře. Nastalo podle vás mezi Němci a Čechy již smíření?

Nepochybuji o tom. Zejména proto, že staří bojovníci zemřeli. Tvrdá linie Landsmannschaftu (Sudetoněmecké krajanské sdružení) je dávno pryč. Nikdo už nehlásí právo na domov, revizi hranic. Vidím, že i Češi „polevili“.

Vzpomenu-li si v téhle souvislosti znovu na rok 1993, tehdy jsme v Šumperku s Českým rozhlasem dělali pořad o sudetských Němcích a Zdeněk Bouček (1941–2005 – pozn. red.), můj milovaný rozhlasový kolega, dostal poté řadu výhrůžek smrtí, pršely na něj nadávky.

Byl jste někdy i ve svém rodném domě?

Ano, jeho noví, pováleční majitelé nás dokonce v těch vypjatých diskusí z 90. let podpořili. K Němcům nechovali nenávist. A přitom mohli. Tátu majitele totiž Němci zavraždili za války, byl partyzán…

Ostatně už na první mé návštěvě u nich vzniklo přátelství. Pomohlo tomu i to, že měli vazby na Německo. Ještě předtím, než jsem k nim vešel, jsem si všiml, že před domem jim parkuje auto s berlínskou SPZ. Dcera majitelů totiž žila s německým policistou, jak se ukázalo.

Četl jste někdy nějakou českou knihu o Sudetech, o odsunu?

Nepamatuji si, že bych to udělal. Při své práci jdu spíš do primárních pramenů, do archivu. Na literatuře podobného typu mi vždy vadilo, že každý psal jen a jen o sobě, bez kontextu. Já se celý život snažím naslouchat oběma stranám. Je to má profesní deformace.

A jaká je podle vás česko-německá cesta 21. století?

Společná, jednoznačně je v Evropě. Nepochybuju o tom. Jinak to být ani nemůže. Sám na otázku, kde je tvůj domov, hledám stále odpověď. Je to Šumperk, kde jsem krátce žil? Fulda, kam nás odsunuli? Berlín, kde jsem dlouho bydlel a pracoval? Nevím. Považuji se proto po všech těch zkušenostech za Evropana.

A jen mimochodem, znovu s ženou bydlíme ve Fuldě. Na rovinu, je tam levněji než v Berlíně, a z Berlína se navíc stala turistická metropole, které jsme přestali v něčem rozumět. Navíc jsme se vrátili tam, kde máme dávno přátele, plus – což bylo ekonomické rozhodnutí bez sentimentu – měli jsme tam po manželčiných rodičích dům.