Článek
Živíte se jako vatikánský korespondent. Můžete mi vaši práci víc přiblížit?
Sleduju veškeré události, které mají co do činění s církví, papežem (vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio - pozn. red.) a s Vatikánem. Předáváme je s kolegy dál, ke čtenářům, posluchačům nebo k divákům.
Také to samozřejmě znamená, že máme vlastní zdroje uvnitř Vatikánu a jsme v kontaktu s lidmi kolem Svatého otce. Jinak já pracuji hlavně pro mediální společnost Mediaset, tedy pro její kanály Tg5, Tg4, Studio Aperto a Tgcom24.
Představíte mi typického diváka podobného zpravodajství?
Itálie je stát, v němž má víra pevnou základnu. Tedy i zprávy z Vatikánu, který je uvnitř Říma, jsou u nás velmi sledovány. Samozřejmě k těm nejžádanějším patří ty, které se týkají samotného papeže. Přece jen mají vždy i mezinárodní přesah. O papeži se navíc ví, že je velmi lidský. Rád vaří, miluje fotbal, sleduje vědecký pokrok…, nepovažuje se za kohosi nedostupného. I to naše/jeho autobiografie zaznamenává. Nechybějí ani kapitoly o vyhlazování Židů, o konci druhé světové války, studená válka, přistání na Měsíci či teroristické útoky z 11. září.
A jak se z vás, novináře, stane spisovatel, kterému dá papež důvěru, aby vše sepsal?
Začalo to mým exkluzivním televizním rozhovorem s papežem v roce 2021 (přenášela ho stanice Speciale Tg5, sledovalo ho pět a půl milionu televizních diváků - pozn. red.). Poznali jsme se tehdy kvůli němu blíže, začali jsme v nějakém směru spolupracovat. Když jsem mu poté navrhl, zda by nechtěl převyprávět svůj život v knize, nápad se mu hned zalíbil.
Popíšete mi, jak vypadala jeho realizace? V římských kavárnách jste se asi nescházeli.
Ne, papež kvůli knize „porušil“ tradičně nastavený systém, pozval mě do svého soukromí. Chodil jsem za ním do Domu svaté Marty (Domus Sanctae Marthae nechal postavit Jan Pavel II. - pozn. red.), kde žije. Ale setkávali jsme se i jinde. Navštívil mě také v televizi.
Kolikrát jste se kvůli knize sešli?
U něj doma jsem byl asi čtyřikrát. Každá ze schůzek trvala více než čtyři hodiny. Přicházel jsem na ni vždy se svými podněty, které Svatý otec dále rozvíjel, doplňoval také své postřehy, ovlivňoval to, co by mohlo/mělo ještě zaznít.
Takto nabrané materiály jsem posléze zpracovával do jednotlivých kapitol, jež jsem mu postupně posílal k autorizaci. Ta už probíhala většinou přes telefon. Postupovali jsme v textu slovo po slovu. Chtěli jsme, aby vše sedělo, aby byla kniha bez chyb.
V biografii je čtrnáct zastavení z jeho života. Měl jste je rozmyšlené předem, anebo vznikla až při práci, během vaší konverzace?
Papež chtěl ode mě jakýsi plán, jak má kniha vypadat, ještě předtím než jsme spolu začali kvůli knize mluvit. Během doby se ovšem její obsah měnil, což je asi pochopitelné.
Například vznikla poměrně rozsáhlá kapitola o covidu, který - jako fenomén - papeže velmi zaujal. Mluvil o něm velmi zevrubně…
Papež František pozdravil před propuštěním věřící z nemocničního balkonuVideo: Reuters
Jinak Svatý otec požadoval, aby se v knize důsledně popisovaly jen události, které jsou uzavřené, aby se na ně mohl podívat zpětně. I proto tam chybí kapitola o válce na Ukrajině, která sice začala v době, kdy biografie vznikala, ale – jak všichni víme – stále neskončila.
Kniha je jakýmsi zamyšlením nad jeho životem od dětství, končí téměř v současnosti. Nechybí v ní pokora, lítost. Která kapitola vás zaujala nejvíc?
Těch úseků bylo rozhodně víc. Patří k nim ty, kdy se rozhodovalo, kdo se stane papežem po abdikaci Benedikta XVI. Papež František si mimo jiné pamatuje nejmenší podrobnosti z konkláve, kde se vybíral jeho nástupce.
Navíc vše popisuje z pohledu člověka, který byl do funkce následně zvolen. Tohle je opravdu výjimečné. Stejně tak mě zaujalo, když vyprávěl o svém vyhnanství, což bylo pro něj osobně velmi těžké období, čímž se nijak netají.
Všechny popsané události z něj dělají, jak se říkává, obyčejného člověka. I on má své smutky, slabé chvilky. I on některých svých rozhodnutí lituje. Týkají se třeba jeho působení v jezuitském řádu. Zmiňuje, že tehdy byl mladý, nevěděl si v určitých situacích rady, případně byl obviněn neprávem z nečinnosti (mj. v roce 1976, kdy vládnoucí argentinská armáda unesla, mučila dva členy řádu - pozn. red.).
A nastaly chvíle, kdy vás prosil, abyste vyňal z biografie větší kusy textu?
Ne, naopak. První věc, co mi při práci na knize řekl, byla: Pokládejte jakoukoli otázku. Někdy jsme si ovšem musel jisté věci ujasnit. V téhle souvislosti mě sem tam poprosil, abych určitý detail vynechal. Nikdy ovšem nešlo o celou etapu jeho života, celou kapitolu, desítky stránek…
Musím k tomu ještě dodat, že ho za podobný přístup velmi obdivuji. Dokázal otevřeně mluvit o věcech, událostech, které bych já asi popsat nezvládl.
Jak je tedy papež přísný při autorizaci textu? Přepisoval ho po vás hodně?
Snažil jsem se, aby dílčí kapitoly jeho slovům co nejvíce odpovídaly. Ovšem když jsme je projížděli, našly se úseky, které opravoval/upravoval. Nelíbilo se mu zpětně, jak o určitých věcech mluvil, případně je chtěl upřesnit či doplnit to, na co si ještě vzpomněl.
Také mi sem tam opravoval italskou gramatiku. Ač je Argentinec, ovládá pravidla pravopisu opravdu velmi dobře. Leckdy líp než já. Asi všichni víme, že jeho rodiče byli Italové, on tedy v italském prostředí vyrůstal bez ohledu na to, že se narodil už v Jižní Americe (jeho rodiče se z Evropy vystěhovali kvůli nastupujícímu fašismu - pozn. red.).
Nejčastěji mi v psaném textu pak opravoval čárky. Italština je zkrátka jeho druhým rodným jazykem. Chyby v ní mu vadily.
Mluvil jste s papežem před televizními kamerami, stejně tak v soukromí kvůli knize. Kde si jste jistější?
Můj nejsledovanější rozhovor sledovalo více než pět milionů lidí. Samozřejmě to s sebou přinášelo určitý stres, obavy z toho, že se „cosi“ pokazí, může pokazit. Navíc vám moc nepomáhá, že mluvíte kamsi do kamery, diváky nevidíte, někdy můžete kvůli tomu působit až trapně. Rozhodně mi je tedy příjemnější sedět při rozhovoru v klidu, jen s diktafonem na stole/v ruce. Ale moje práce je před kamerou, beru to tak, za ty roky jsem si už zvykl.
Má to papež stejně jako vy? I on je často před kamerami, fotoaparáty… Velikonoce nebudou výjimkou, spíš naopak.
Má to stejně jako já, ostatně to nás asi jako lidi spojuje. Lépe se nám mluví s kýmkoli doma, v soukromí než na veřejnosti. Navíc papež v tu chvíli nemusí mít na sobě všechny tradiční složky oblečení, které pravidelně nosívá, když vychází z domu. Jeho veřejná prezentace se totiž řídí poměrně přísnými pravidly, jež musejí být splněna.
Díky psaní knihy máte i zkušenost, do čeho se obléká papež ve volném čase. Prozradíte mi to?
Mohu vám popsat jen to, co měl na sobě, když mluvil se mnou. Bylo to tradiční bílé oblečení, na němž nechyběl kříž. Naopak neměl typický plášť ani pokrývku hlavy.
Kniha se prodává v desítkách států. Máte přehled, jak se jí daří?
Celkový přehled budu mít až 30. dubna. Co ale vím, tak jen v Itálii se prodalo více než osmdesát tisíc knih, což z ní u nás dělá bestseller. Přidáte-li k tomu, že jde o dílo o papeži, dá se považovat za velmi úspěšnou.
Pojďme ještě k vaší práci. Předpokládám, že o Velikonocích máte víc práce než jindy. Už víte, jaké poselství Svatého otce v rámci projevu Urbi et Orbi ve Vatikánu zazní?
Nebudu vám lhát, jisté podklady my, tamní novináři, ke své práci předem máme. Ale jsou pod embargem. Čekáme až na okamžik, kdy papež s projevem vystoupí. I proto jsou Velikonoce, podobně jako Vánoce, ve Vatikánu hodně pracovní. Musíme být v Římě. Připravení psát, vysílat. Zpravodajství sleduje celý svět. Prázdniny, volno máme až pak.
A je mezi vašimi kolegy nějaký Čech/Češka?
Ne, nevybavuju si nikoho, ale počkejte, zkontroluji to v seznamech (vyhledává je v mobilu - pozn. red.)… Ať koukám, jak koukám, žádný novinář od vás dění přímo ve Vatikánu pravidelně nesleduje.
