Spisovatel Daniel Cole: Doufám, že jsem pořád normální

Čtete knihy jiných autorů thrillerů?

Dříve jsem četl, jenomže jsem velmi pomalý čtenář. Strašně dlouho mi trvá, než se v jedné knize dostanu za začátku na konec, a tak tolik nečtu.

Inspirují mě hlavně filmy a televizní seriály, dokonce jsem úplně původně chtěl psát scénáře. Hadrového panáka jsem tak ostatně začal psát.

Který seriál či film vás k tomu přiměl?

Inspiroval mě seriál 24 hodin. Má dvacet čtyři epizod a je skvělý. Podle mě svět seriálů zásadně změnil.

Ve třetí sérii je díl, v němž hlavní hrdina Jack Bauer, kterého hraje Kiefer Sutherland, zemře. Připadalo mi to jako klišé. Ležel v nemocnici napojený na přístroje a najednou se na monitoru objevila rovná čára a byl konec.

Protože však šlo o hlavní postavu, každému bylo jasné, že mrtvý být nemůže. A také ne. V další epizodě ho oživili pomocí defibrilátoru, on vyskočil, pozabíjel, koho pozabíjet potřeboval, a vesele pokračoval dál.

Hrozně mě to naštvalo. Bylo to laciné a v té epizodě to jenom vyplnilo čas. Přesně v tu chvíli jsem si řekl, že bych to určitě napsal lépe. Šel jsem na zahradu a začala psát Hadrového panáka.

Byl ten scénář úspěšný?

Ne. V tomto byznysu je těžké prorazit. Rozhodující lidé si chtějí přečíst váš scénář jenom tehdy, máte-li už nějaký úspěšný za sebou.

V BBC naštěstí dvakrát ročně čtou i scénáře neznámých autorů. Poslal jsem ho tam a on se postupně dostával dál. Doputoval až k nejvýše postavené osobě, ale ta řekla že ne.

Jak jste to nesl?

Zdrtilo mě to, protože jsem si své postavy i příběh zamiloval. Byl jsem spokojený i s tím, jak jsem ho zakončil. Brzy jsem dospěl k tomu, že ho mohu dostat mezi lidi jenom tehdy, když ho proměním v knihu. A to jsem udělal.

Na rozdíl od scénáře kniha zaujala hned prvního vydavatele, kterému jsem ji poslal. Práva na ni se následně prodala do celého světa.

Změnil vás ten úspěch?

Věřím že ne. Doufám, že jsem pořád normální a střídmý. Byl to ale zvláštní zážitek. Myslel jsem si, že to takhle funguje u všech autorů, že se jejich první kniha rovnou prodá do celého světa.

Nemyslím si, že mě to změnilo jako osobnost. Mám teď ale díky tomu možnost trávit psaním více času, což mě těší.

Vaše první tři thrillery představovaly trilogii s detektivy Emily Baxterovou a Williamem „Wolfem“ Fawkesem. Je ukončená?

Tato rozhodnutí nejsou vždy na mně. Když jsem začal psát další knihu Imitátor, měl to být čtvrtý díl série. Jenže můj anglický nakladatel se rozhodl, že to bude samostatná kniha.

Osobně však mám rád, když se věci propojují, dávají smysl a když třeba ty ze začátku série dojdou k pointě až na konci. Nemohl jsem si tedy pomoci a hlavní postavou v Imitátorovi jsem udělal detektiva Chamberse, o němž se mluvilo v předešlé trilogii.

I když mi tedy nakladatel řekl, abych napsal samostatnou knihu, pro mě je to tak trochu kniha navazující na ty předešlé.

Nevadí vám, že nakladatelé hovoří do vaší tvorby?

Beru to jako daň tomu, že mohu dělat, co mě baví. S nakladateli musím obecně nejvíce řešit názvy knih a podobu obálek. Mám ale velkou svobodu v tom, co píšu, a určitě je to větší svoboda, než kdybych psal scénáře.

Nyní u nás vychází vaše pátá kniha Havran. V originále se nicméně jmenuje Kavka. Nevadí vám změna názvu?

Věřím svým nakladatelům, zejména těm v České republice, protože se o vydání mých knih starají opravdu pěkně. V Británii vyšla kniha pod názvem Kavka proto, že ten pták je tam více spojovaný s krádežemi. Můj původní název ale byl Straka. Takže i tam se měnil.

Jde zkrátka především o to, aby jméno toho ptáka ve čtenáři vyvolalo představu o vrahovi.

Podle čeho vymýšlíte charaktery hlavních postav svých knih?

Obecně si myslím, že do každé své postavy promítne autor část sebe samého. To dobré i to špatné. Pokud jde ale třeba o Emily Baxterovou z trilogie Hadrový panák, byla hodně založená na osobnosti mé mladší sestry. Je nesmírně vtipná, má smysl pro humor, nenechá si nic líbit a říká to, co si myslí.

Vyrůstal jsem se dvěma sestrami, které jsou velmi nezávislé a silné osobnosti. Psát ženské postavy mi tedy nikdy nečinilo problém, není to nic, o čem bych musel dlouho přemýšlet.

Detektiv Scarlett Delaneyová z nové knihy Havran je dcerou sériového vraha, pro niž se později stal otcovskou postavou muž, jenž jejího otce dopadl. Přišlo mi to zajímavé, protože mám rád, když je v příbězích trochu nepořádek a zmatek. Činí je to zajímavější. Navíc se mi líbila myšlenka, že nad Scarlett je tohle stigma. Konkrétní inspiraci ale nemá.

Respektujete recenze svých knih?

Nečtu je. Naučil jsem se to už na začátku. Nemůže z toho vzejít nic dobrého. Když někdo o mé knize napíše něco pěkného, mám tendenci tomu nevěřit. Pokud je to naopak nějaká kritika, hodně mě zasáhne. Nemá to prostě dobré východisko.

Vzpomínám si na špatné recenze na Hadrového panáka. Bylo to ještě před jeho vydáním. Někteří lidé knihu dostali s předstihem a pospíšili si s hodnocením. Všichni jí ale dali jen jednu hvězdičku a kritické komentáře směřovaly na redaktora knihy. Měli s ním asi nějaký problém.

Zažil jsem i jedno čtenářské hodnocení s jednou hvězdičkou. Ukázalo se, že byla za to, že pošťák knihu dotyčnému nedoručil a nechal ji pohozenou venku v kaluži. Hned poté jsem přestal jakékoli recenze na své knihy číst.

Stalo se vám někdy, že jste viděl někoho číst svou knihu, aniž by dotyčný věděl, že jste poblíž?

Ano, to se mi stalo. Nejčastěji v době, kdy vyšel Hadrový panák, protože byl nesmírně populární a četla ho spousta lidí.

Pamatuji si, že když jsem byl v Nizozemsku, paní, kterou jsem tam potkal, zrovna dočítala poslední dvě kapitoly. Seděl jsem, sledoval ji a strachoval jsem se, jestli se jí to finále bude líbit. Bylo to zvláštní.

V České republice vás mají čtenáři thrillerů rádi. Může se stát, že v některé z vašich dalších knih se objeví nějaká reálie z naší země?

Už se to stalo. V den, kdy jsem dokončil Havrana, jsem začal okamžitě psát jeho druhý díl. Mám už hotovou asi čtvrtinu knihy. Odehrává se na různých místech v Evropě a hned první zastávka je v Praze.