Spisovatel Bernhard Schlink: Znovusjednocení Německa se dosud nenaplnilo

Obáváte se politického extremismu?

Ano. Už se to netýká jen východní, ale také západní části Německa. Letos navíc máme zemské volby a předpokládá se vítězství AfD (Alternativy pro Německo – pozn. red.) Stává se z toho celoevropský fenomén, krajní pravice nedávno zesílila například v Nizozemsku. Na politickém poli to teď nevypadá dobře ani ve Francii, Itálii nebo na Slovensku. Rozhodně je důvod k obavám.

Fascinace nacistickými pohlaváry a dozorci v koncentračních táborech, kterou popisujete skrze titulní náctiletou postavu, je znepokojující. Jak jste pronikl do smýšlení jí podobných lidí?

Pomohly mi rozhovory s několika voliči AfD. Není těžké na ně narazit, objevují se ve všech společenských vrstvách. Tito lidé se mnohdy uzavírají před vnějším světem do komunit, jež vydávají tiskoviny, které si každý může přečíst. Hovořil jsem také s těmi, kteří takové komunity opustili a veřejně napsali o svém odchodu.

Konfrontoval jste je při rozhovorech?

Nikdy jsem nepředstíral, že k nim mám blízko. Pro účely románu jsem především chtěl zjistit, jak přemýšlejí, a ne je přesvědčovat o vlastním názoru.

Narodil jste se na sklonku druhé světové války. Jakým způsobem se od té doby měnil postoj německé veřejnosti k této tragické éře?

To je na dlouhé vyprávění. Když jsem vyrůstal v padesátých letech, o válce se příliš nemluvilo. Změnilo se to v šedesátých letech, kdy ve Frankfurtu začal osvětimský proces, jenž pro mou generaci sehrál obrovskou roli. Tehdy jsme si poprvé uvědomili, co se za války dělo, a dennodenně si o tom četli v novinách.

Zájem od té doby nikdy nevymizel. Donedávna skutečně šlo o dominantní tematiku, řešilo se, jak naše minulost ovlivňuje přítomnost. Dnes se nicméně více zaobíráme koloniálními zločiny. Mladí lidé jsou potom přímo posedlí válkou v Gaze.

Změnilo se stanovisko zásadně po znovusjednocení země v roce 1990?

Neřekl bych. Bylo však zajímavé sledovat rozdílný přístup k Hitlerově éře na východě a západě země. Komunistická NDR byla ta hodná, která s nacistickým režimem neměla nic společného. Národní lidovou armádu koneckonců cvičili někdejší důstojníci wehrmachtu. Západní Německo více vnímalo historické souvislosti, což se po pádu železné opony do jisté míry přeneslo i na východní část.

Je něco, o čem se v Německu dosud mlčí?

Ne. Všechno se již probralo od A do Z.

Hrdina románu Kašpar stejně jako vy vyrůstal a celý život prožil v západní části. V jakých pojmech jste v době rozdělené země vnímal své východní krajany?

Obdobně jako Kašpar jsem v půlce šedesátých let odešel na studia do východního Berlína, abych lépe poznal tuto část vlasti. Našel jsem si tam spoustu kamarádů i přítelkyni, jíž jsem pomohl dostat se na Západ.

Jistou dobu jsem pak neměl dovoleno jezdit do NDR, ale jakmile jsem zase mohl, vyrážel jsem tam znovu a znovu. Vždycky jsem měl pocit, že západní Německo se nerovná Německo, že je to jen polovina naší země.

Vnučka je tedy váš osobní příběh?

Částečně ano. Do knihy jsem otiskl šedesátky v Berlíně a útěk mé partnerky. Ta ovšem na Východě nezanechala dceru, která by se v dospělosti vdala za pravicového extremistu, jako je tomu v románu.

Existují stále pomyslné hranice mezi východním a západním Německem?

Ano. Situace se postupně zlepšuje, sjednocení zemí přesto nebylo zcela naplněno. Liší se politická krajina, říká se, že východní Němci nejsou dobří demokraté. To ale vyplývá z jejich vysokých očekávání, která vedla ke zklamání, z něhož se dodnes nevzpamatovali. V roce 1990 si představovali učebnicovou demokracii, jenže ta kvůli lobbistům a dalším činitelům být nemůže.

Proslavila vás novela Předčítač. Proč jste v devadesátých letech opustil detektivky a začal reflektovat dějiny?

Historií jsem se zabýval už ve svých detektivkách. Nikdy jsem nerozlišoval mezi krimi a jinou fikcí. Fikce je fikce, dá se dělit pouze na špatnou a dobrou, k níž podle mě v tomto směru patří díla Raymonda Chandlera nebo Jamese M. Caina. Psal jsem zkrátka příběhy, které ke mně přicházely.

Předčítač pro vás tedy nebyl zlomový?

Ani ne. Tehdy jsem byl vysokoškolským profesorem a soudcem. Možná kdyby takový úspěch přišel v době, kdy by mi bylo třeba pětadvacet let, asi bych to bral tak, že mi převrátil osud vzhůru nohama. Pro mě to byl skutečně jen báječný dárek k životu, který jsem si už tak dost užíval.

Kniha byla v zahraničí vřele přijata, o čemž svědčí nejen překlad do pěti desítek jazyků, ale i filmová adaptace s Kate Winsletovou a Ralphem Fiennesem. Jak na ni zareagovali němečtí čtenáři?

Velmi podobně. Řekl bych, že jde o příběh mé generace. V určitou chvíli jsme zjistili, do čeho byli naši rodiče, učitelé, faráři nebo lékaři zapojeni, a tato zkušenost získala literární podobu.

Kniha vypráví o tajemství a přivádí čtenáře k zamyšlení o tom, co je dobro a zlo a co by sami na místě hlavních postav udělali.

Na podzim vyjde v českém překladu vaše zatím poslední próza Pozdní život. Co o ní prozradíte?

Jejím protagonistou je sedmdesátník, jenž má značně mladší ženu a pětiletého syna. Doktoři mu diagnostikují rakovinu slinivky a předpovídají mu pár posledních měsíců života. Navíc se o manželce dozví překvapivé věci, s nimiž se musí vyrovnat, aby odešel smířený.