Spisovatel a cestovatel Tim Voors: V divočině přijímáte věci tak, jak jsou. Váš svět to hodně zjednoduší

Tušíte, kolik lidí jste pro absolvování dlouhých tras nadchnul?

Nedokážu vám odpovědět. Ale myslím si, že nikoho neinspiruju. Lidi, kteří sáhnou po knihách, kde popisuju své zkušenosti, v sobě tuhle touhu mají. Baví je chodit a prahnou po dobrodružství. Možná jim dám jen malé popostrčení, které potřebují ke splnění snu, který už snili dřív.

Život je plný jiných aktivit. Rodina, práce, kamarádi. Vyrazit sám se několik měsíců procházet je složité, takže povzbuzení se hodí každému. Obzvlášť pro ženy je většinou těžko myslitelné si něco takového dovolit, než děti vyrostou. I ty rád povzbuzuju k tomu, že nemusejí čekat na to, až budou děti dospělé. I týden chození po Portugalsku jim přinese mnoho, není třeba se cítit provinile.

Lidé si za svou práci zaslouží chvíli volna a sebelásky. Každopádně vím, že dost lidí po přečtení mých knih opravdu vyrazilo. Poznám to díky pohledům, které mi ze světa chodí.

Člověk nemusí chodit jen sám. Občas můžete tu vášeň nebo konkrétní cesty s blízkými sdílet. Vy jste takhle například kráčel po Portugalsku s osmnáctiletou dcerou, vaše žena šla do Santiaga de Compostela nebo jste na Novém Zélandu ušel kus cesty s vašimi rodiči. Jaké to bylo?

Zrovna setkání s rodiči na Novém Zélandu pro mě bylo velmi důležité. Uvědomuji si, že je štěstí, že tam za mnou mohli přijet, ale také to bylo trochu zvláštní, protože se ke mně přidali na jediný den. Přijeli za mnou přes celou planetu a já s nimi strávil jen čtyřiadvacet hodin.

Urazili takovou cestu a já je pozdravil, chvíli s nimi pobyl a šel si dál po svých. Někdo by to asi považoval za nevděčnost, ale já chtěl zůstat v tempu.

Sdílel jsem cestu se dvěma ženami a chtěl jsem s nimi jít dál. Jsem šťastný, že tomu moji rodiče rozuměli. A myslím, že jsou na mě pyšní.

Co z cesty po Novém Zélandu zůstalo ve vašem srdci?

Barvy. Na Jižním ostrově jsou nekonečné lány žluto-okrových luk. Je to velmi silná a vysoká tráva, kterou procházíte a sledujete nádherné hory na obzoru. Je to úžasná prázdná krajina, která přilákala i tvůrce Pána prstenů. Vůbec se mu nedivím.

Myslím, že přesně po tomhle jsem toužil. Je to úžasný protiklad rušného amsterdamského života. Jsem za svůj život velmi vděčný, ale občas se rád ztratím v nekonečné přírodní prázdnotě. Věci se pak zdají jasnější.

Zároveň je to kouzelné i v tom, že člověk ty zážitky částečně sdílí s dalšími lidmi, kteří se vydali na stejnou pouť. Vřelá a milující komunita těch lidí mé srdce naplňuje asi nejvíc, jsem šťastný, že jsem ji ve čtyřiceti třech letech objevil. Díky ní se kdekoli na světě cítím jako doma.

Vyjel jste do Nepálu. Co tam máte v plánu?

Když skončila škola, vzal si můj syn rok volna, aby objevoval svět. Půl roku budeme cestovat spolu, potom každý zvlášť. Začínáme v Nepálu a chystáme se pak toulat po Asii, a tak trochu se ztratit. Většinou mám všechno podrobně naplánované, teď se chceme nechat unášet.

Zmínil jste, že jste cestu přes Nový Zéland přešel ve společnosti dvou žen, které jste tam potkal. Byly to Sunny a Unicorn. Promítá se to i do názvu vaší knihy, Nesamota. Jak tu cestu ovlivnily?

Některé čtenáře fakt, že jsem Nový Zéland přešel ve společnosti dvou žen, zaujme. Vlastně mi po zkušenostech z velkých přechodů přijde zajímavé, že to někoho zaráží. Na těchto výletech je důležité, jestli s lidmi, které potkáte, ladíte. Ne jestli je to holka, anebo kluk. Důležité je, jestli se s nimi cítíte bezpečně. Pokud ano, na čas se z vás stane rodina.

Projít cestu s těmito dvěma lidmi bylo magické a jsem vlastně rád, že jsem to absolvoval. Svým dětem jsem ukázal, že i když mám rodinu, mohu sdílet cesty s někým dalším.

Proč se vaše cesty spojily právě se Sunny a Unicorn?

Na to je těžké zodpovědět. Je to podobné jako v životě. Někdo vám přijde otravný, někdo ne. Na začátku nás bylo asi jedenáct, ale to pro mě bylo moc. Asi dva lidé mě vysloveně štvali. Já se Sunny a Unicorn jsme šli dost rychle a také jsme byli hodně samostatní.

Například jsem je skoro nikdy nepotkal po ránu. Když jsem vstával, byly už pokaždé pryč, každá zvlášť na trase. Měli jsme i podobné nastavení. Neřešili jsme blbosti a hodně jsme se spoléhali sami na sebe.

Kromě toho jsme byli dost rozdílní. Jedna z nich byla například silně věřící, jedna naprostá ateistka a já jsem někde mezitím. Byla to zajímavá kombinace.

Jak se vyrovnáváte s počasím?

Déšť moc rád nemám, ale krása je v tom, že přijímáte věci, jak jsou. Váš svět se tím nesmírně zjednoduší. Když jdete přes Nový Zéland, prostě mnohokrát zmoknete. Nemá cenu se zabývat tím, jak krásné by bylo, kdyby vyšlo sluníčko. Když ale prší řadu dní, dokáže to s člověkem zamávat. I ten největší optimista propadne chmurám.

Jenže v divočině nemá na výběr. A ten pocit, když pak jednoho dne přestane, je čirá nádhera. Cítíte vděčnost a také jste na sebe hrdí, že jste to hrozné počasí přečkali.