Rozporuplnost definice lásky si vychutnávám, říká autor bestselleru Jeden den

Mám. Turistika je mým skutečným koníčkem posledních deset dvanáct let, i když jsem si ji oblíbil už coby třicátník. Když dospívaly mé děti, brali jsme je se ženou do přírody. V pubertě ale začaly rebelovat. Víc než výlety je začaly zajímat večírky v Londýně.

Neměl jsem jinou možnost než se na výšlapy vydávat sám. Tehdy navíc zemřel můj otec a já cítil potřebu být víc o samotě. Vyhradil jsem si část v roce, kdy jsem vyrážel na extrémně dlouhé túry. Denně jsem ušel i čtyřicet kilometrů, chodil jsem až do úplného vyčerpání.

Chození mi přináší klid v duši a prostor pro přemítání. Pomáhá mi utřídit si myšlenky na práci a je to také skvělý druh fyzické aktivity. Výlety do přírody mi navíc připadají méně divné, než kdybych sám vyjel do cizího města. V takovém případě by se mě rodina nejspíš ptala, proč někam nejedu s nimi.

Přímo ne, jde opravdu o vyčištění hlavy. Na túře není těžké vyhýbat se rušivým elementům, například otevírání e-mailové schránky.

Na dlouhé vycházce mě přesto nikdy nenapadlo nic fantastického. Častěji se vrtám v nějakém problému. Vedle literatury se věnuji i psaní scénářů, v nichž většinou jde právě o řešení potíží. Mnohdy pracuji na adaptacích knih, které si na procházkách pouštím v audioverzi pořád dokola do sluchátek a snažím se jim přijít na kloub.

Mám jich rozepsaných několik. Zároveň se snažím trochu si oddechnout od poslední knihy, která má pokaždé dlouhý chvost. Po jejím vydání obvykle uplyne rok a půl až dva roky, než projekt uzavřete. Obrážíte diskuse se čtenáři a neustále o ní přemýšlíte. A když se poštěstí, prodáte ji do zahraničí, ale i to je běh na dlouhou trať.

Neumím to. V tomto ohledu jsem velmi náročný až zhýčkaný. Potřebuji sedět ve své domácí pracovně a mít klid. Přál bych si být jedním z těch autorů, kteří s sebou všude tahají zápisník a zaznamenávají si do něj myšlenky.

Bylo zajímavé se věnovat této životní etapě. Měl jsem pocit, že do této věkové kategorie spadám, přestože jsem o dvacet let starší než osmatřicetiletá hrdinka knihy Jste tady a mé děti pomalu opouštějí hnízdo. Naše poměry jsou odlišné a o to při psaní usiluji. Snažím se nepsat autobiografii.

Mám však mladší kamarády i kamarádky, které se v hrdinčině situaci nacházejí. Buď se hodně soustředí na kariéru a tím pádem odsouvají rodičovství, nebo naopak rodinu založili a děti vnímají trochu jako rozptylování od práce.

Pomezí třicítky a čtyřicítky znamená bod zlomu. V předešlém románu jsem se věnoval mladé lásce, ten nový na něj určitým způsobem reaguje. Chtěl jsem se zabývat dilematem člověka, který není rodič a současně musí přijmout fakt, že se nachází uprostřed svého životaběhu.

Ne a dávám si velký pozor, abych tuto zásadu neporušil. V knihách se často zabývám obtížností navázat novou známost, přičemž takovou zkušenost jsem měl naposledy před třiceti lety. Všechny mé příběhy jsou tedy smyšlené.

Těžko říct. Byl jsem dost plachý, neohrabaný a zasmušilý teenager. Poměrně dlouho jsem neměl holku. Po dospívání proto necítím žádnou nostalgii. Klíčovou dekádou pro mě byla až devadesátá léta. Byla to překotná doba nejen pro mě, ale pro celou Británii.

Pro mě to vlastně byly dvě dekády. V první půlce desetiletí jsem byl snaživý, leč neúspěšný herec. Měl jsem pocit, že svět existuje mimo mě. Zatímco jsem se lopotil s kariérou, všichni ostatní chodili do barů, cestovali a prostě si užívali.

Teprve v druhé polovině devadesátek jsem začal směřovat k literatuře, potkal jsem svou ženu Hannah a našel jsem si dobré přátele. Zároveň to byla doba plná excesů a kocovin. Pořád ale byla lepší než předešlé období, kdy jsem byl osamělý.

Myslím, že se snažím ji nijak nedefinovat. Rozporuplnost a šíři významu slova láska si naopak vychutnávám. V předešlých románech jsem se zabýval první láskou. Pokud je šťastná, představuje jedinečný a neopakovatelný zážitek, který pozvedává život.

Láska v pozdějších letech je váhavější. Lidé jsou obezřetnější, než se zamilují. Pro zadaného je více o souznění a společnosti druhého člověka než o touze po něm. Lásce v celé její škále od pobláznění přes manželství po jeho zánik jsem se věnoval ve své knize Jeden den.

Ne. Vzpomínám si ale, že jsem při jejím psaní pociťoval nesmírnou radost. Předtím jsem vydal dva romány, ale tenkrát jako bych nevěděl, co dělám. Během tvorby Jednoho dne jsem nabyl dojmu, že jsem konečně našel svůj autorský hlas. Když na knihu první čtenáři reagovali dosti vášnivě, napadlo mě, že má spisovatelská dráha asi ještě není u konce.

Velice jsem si oblíbil obě. Přijde mi ale, že Netflix je knize věrnější. Když čtyři sta stran vměstnáte do dvouhodinové stopáže, jde víceméně o shrnutí příběhu. Dějem jenom prosvištíte, ve střižně ho pak zkrátí ještě víc. K seriálu jsem na rozdíl od filmu nepsal scénář a možná i proto jsem si zhlédnutí druhé adaptace víc užil.