Reportáž: S Orhanem Pamukem (nejen) v jeho sběratelském světě

Do Česka přijel před pár dny. Uvedl tu český překlad své poslední knihy Morové noci, přednášel, rozdal pár rozhovorů a našel si čas i na to, aby své přátele a fanoušky provedl unikátní výstavou Orhan Pamuk: Útěcha věcí.

Nechybějí v ní třeba pestré sešity, do nichž píše, maluje a kreslí. „Každá stránka je krásná. Nejlepší by bylo, kdyby je denně otáčeli. Odrážejí i to, že jsem do 22 let chtěl být malířem,“ prozradil nám a dodal, že dávno ví, že výjimečný výtvarný talent nemá.

„Je to jako se zpíváním ve sprše. Dělám to rád, jen poslouchat se to moc nedá. Taky rád fotím.“

Čeští návštěvníci si mohou u nás jeho nápaditá výtvarná díla prohlédnout vůbec poprvé. Podobné je to s jeho fotografiemi. Rád v nich zachycuje istanbulskou krásu, často těch nejchudších čtvrtí. Má-li své rodné město spojit s konkrétní barvou, zmíní oranžovou, případně žlutou.

„Podívejte se na mé snímky domů. Na to, jaké světlo jde z jejich oken. Odráží svit žárovek. Nyní původně oranžovou vytlačuje bílá, šetří se. Nejvíc mě ale rozčílí, když si lidé dají domů oba druhy žárovek,“ okomentoval své fotografie, které tento „nešvar“ ilustrují.

Na otázku, zda se v chudých čtvrtích nebojí, reagoval: „Ne, mám bodyguarda.“ Neznalým dovysvětlil, že ochranku mu přidělili poté, co se na něj zaměřili turečtí nacionalisté/islamisté. „Zdá se, že se to zlepšuje. Už nemám tři strážce, ale jen jednoho,“ žertoval dále se svým typickým laskavým humorem.

To, že byl/je strach ovšem oprávněný, jinak dále nezlehčoval. Ostatně jeho přítele Salmana Rushdieho islamisté v roce 2022 málem zabili…

V DOXu Pamuk ovšem nabízí jen laskavou stránku soukromí. Je hluboce spojená rovněž s jeho rodinou, dětstvím.

„Základem pražské expozice jsou mé osobní předměty z istanbulského Muzea nevinnosti, které vznikalo současně s jednou z mých knih. Patří mezi ně i máminy knoflíky. Hromadila je v plechovkách. Nevyhodila jediný. Ač jsme patřili k těm bohatým, odstříhávala je pečlivě i ze starých košil,“ zavzpomínal s tím, že zálibu sbírat vše, co se dá, evidentně zdědil.

V DOXu se tak můžete podívat také na kartičky fotbalistů, jež jako kluk získával s dobrotami (s cereáliemi a čokoládami), na jeho oblíbená jídla, herecké idoly…, zkrátka na všechno to, co následně přenáší do své literatury.

A expozice vás pustí – díky videu tureckého videoumělce Aliho Kazmy Dům z inkoustu – ještě dál. Do objektu, na jehož terase dlouhé roky psával. Minulý čas je na místě.

„Bude se bourat, má špatnou statiku,“ prozradil přítomným s tím, že se už přestěhoval, o kousek dál. „Z Istanbulu rozhodně neodcházím. Jinde žít nechci,“ uzavřel.