René Nekuda: Kdo rozumí příběhovým strukturám, spíš odolá manipulaci

Cílem krátce nastíněných příběhů v publikaci je, aby je čtenáři dovyprávěli. Do historek přitom mají začlenit i pojmy z takzvaných zápletkových kartiček jako kulhavý revizor, jednooká modelka nebo pálivá zmrzlina, které je mají podnítit k většímu zapojení fantazie.

Ať to dobře dopadne! svým titulem naznačuje, že by každý stvořený příběh měl mít šťastný konec. Nekuda ovšem happy end nijak nedefinuje.

„Dobrý konec jednoho čtenáře, který měl úkol dopovědět příběh o tom, že potřebuje nové boty, ale jeho rodiče na ně nemají peníze, byl, že je ukradl spolužákovi. Má kniha není o moralizování,“ vysvětluje.

Témata, která do ní vetknul, probíral s dětskými psychology a učiteli základních a středních škol. Sbíral od nich informace o tom, jaké problémy jsou pro současné české děti nejpalčivější.

Výsledkem bylo asi sto okruhů, mezi nimiž nechyběly šikana, obavy z vystupování před třídou nebo například závist kamarádům. „Snažil jsem se knihu udělat co nejuniverzálnější, aby byla nadčasově funkční a užitečná,“ dodává.

Přístup, který ozkoušel na vlastních neteřích nebo dětech z rodin ze svého okolí, mu zafungoval už u Příběhostroje, který byl přeložen do šesti jazyků. V Turecku ho dokonce používají jako pomůcku ve školách. Díky knize se podle Nekudy odkryly mimo jiné i neblahé jevy v třídních kolektivech.

„Děti zpočátku mluví o tom, co samy prožily nebo čeho byly svědkem. Následně i do fantasy nebo pohádkových příběhů projektují samy sebe. Citlivější pedagog nebo rodič v nich potom může odhalit opakující se vzorce chování,“ poznamenává.

Nekuda vystudoval tvůrčí psaní na někdejší soukromé Literární akademii v Praze, na niž navázala nynější Vysoká škola kreativní komunikace. Jako samostatný obor ho dosud nenabízí žádná státní univerzita v Česku.

Autor má za sebou i zahraniční stáž na Chapman University v americkém Los Angeles, kde ho napadlo se zaměřit na výzkum příběhových struktur, který je dnes jeho specializací.

„S vyprávěním pracují právníci, lidé v reklamních agenturách, samozřejmě novináři, ale také vědci, statistici nebo lékaři při stanovení diagnózy pacientů. Uplatnitelnost tvůrčího psaní je širší, než by se mohlo zdát. Být chytřejší než algoritmus je navíc výhodou na pracovním trhu. Školství by nemělo děti připravovat na to, co je teď, ale hlavně na budoucnost,“ míní.

Cestu ke zlepšení vidí ve větším zapojení tvůrčího psaní do školních osnov. Příběh je podle Nekudy nesmírně komplexní záležitostí, která se dá rozebrat od tvorby postav přes popisy a monology až po košaté dialogy. Všichni přitom tak nějak počítají s tím, že děti vyprávění dokonale ovládají už od první třídy a není tak zapotřebí ho systémově vyučovat.

Sdílení různých přístupů unijních vzdělávacích systémů k této disciplíně je záměrem Evropské asociace výukových programů tvůrčího psaní, které je členem. Český princip je do velké míry ovlivněn slohem.

Zcela odlišně se k vyprávění staví Američané, kteří navzdory ne vždy nejzajímavějšímu obsahu umí sdělení náležitě podat.

Nekuda poukazuje na to, že kurzy tvůrčího psaní ve Spojených státech pořádá i tamní armáda pro své důstojníky.

„V současnosti se koneckonců válčí ve formě příběhů. Co jiného jsou fake news a dezinformace? Když porozumíme příběhovým strukturám, můžeme být odolnější vůči manipulaci, ať už marketingové, politické, nebo kupříkladu konspirační,“ uzavírá.