RECENZE: Zasloužilá matka, přemnožený druh?

Světové obyvatelstvo se od poloviny minulého století ztrojnásobilo. Na Zemi nyní žije bezmála osm miliard lidí a podle odhadů OSN nás v roce 2050 bude takřka o čtvrtinu více, přičemž nejvyšší tempo růstu populace se očekává na africkém kontinentu.

Čím dál víc jedinců se z obav o budoucnost planety rozhoduje nepřivádět na svět další děti. Nevystavovat své potenciální ratolesti možné klimatické katastrofě a případné válce o přírodní zdroje přitom pokládají za svou morální zodpovědnost, nikoli sobectví, jak jejich razantní volbu někteří nazývají.

Německá autorka kvartetu rozličných příběhů, které na bezpochyby ožehavou otázku dneška narážejí, k problému nezaujímá jednoznačný postoj. Na horkou půdu vstupuje s citem, svědomitě se pokouší všem hrdinkám nahlédnout do nitra a porozumět jejich přesvědčením navázaným na životní zkušenosti.

Záměr, jenž by se nabízel, totiž vnést do této čilé debaty názorové novum, nebo alespoň pár vyzývavých poznámek, naneštěstí končí u pouhé snahy o něj.

Značně dráždivější je v tomto směru loni vydaná próza Mateřství kanadské literátky Sheily Hetiové. Ta sice svým přehnaným přemítáním o tom, co všechno může početí dítěte znamenat, byla místy až těžce snesitelná, zato však vyjádřila řadu podnětných úvah, jichž je v Evě jako šafránu.

Odpověď si ať tak, či onak nakonec musí každý nalézt sám. Přestože Kesslerová diskusi příliš nejitří, nelze jí upřít zjevný vypravěčský talent. Spolehlivě knihu napsala tak, že ji jde přečíst na jeden zátah, aniž by to naznačovalo pokleslost obsahu. Právě naopak.