RECENZE: Žádná Kafkova milenka. Životná Milena Jesenská dostala silný hlas

Autorka, jež v posledních počinech Potmě jsme se viděli lépe a Překladatelka haiku prozkoumala své rodinné vztahy, se obloukem vrátila k beletristicky pojaté biografii.

Po románových životopisech V rajské zahradě trpkých plodů (2004), v němž pojednává o Bohumilu Hrabalovi, a Revolver v kabelce (2017), který vypráví o Vladimiru Nabokovovi, upřela pozornost na novinářku, o níž existuje řada non-fiction knih, ovšem doposud nevznikla prozaická.

Jesenskou představuje ve čtyřech úsecích coby cizinku, překladatelku, novinářku a trestankyni. Ačkoli se také v tomto příběhu jeví jako klíčový její milostný poměr s Kafkou, který uvěřitelně interpretuje spíše coby mimořádné spříznění duší zatížené nepříznivými okolnostmi, titulní postava z tohoto svého obvyklého rozměru vystupuje.

Zgustová si kupříkladu všímá i její nepříliš často zmiňované bisexuality, která se naplno projevila v koncentračním táboře Ravensbrück, kde nezemřela opuštěná. Našla tam upřímnou lásku u spoluvězeňkyně, německé žurnalistky Margarete Buberové-Neumannové.

Odvážně, nýbrž příhodně zvolenou ich-formou dává Zgustová mocný hlas protagonistce, která sice byla i múzou, avšak především svébytnou tvůrkyní s pohnutým osudem. Výstižně se věnuje hrdinčině bohatému duševnímu životu, který obtiskla do svých nadčasových článků se stále platným sdělením.

Mrtvým úhlem prózy jsou některé nedořešené, jen letmo předestřené situace. Nedostatečně jsou vysvětleny příčiny rozpadu novinářčina druhého manželství s architektem Jaromírem Krejcarem nebo povaha vztahu s dcerou Janou, která byla v nízkém věku zapojena do protinacistického odboje. V knize spolu pohříchu nevedou jediný dialog.

Jsem Milena z Prahy je nicméně čtivý, opodstatněný projev úcty ženě, jež si v nesvobodné době zachovala tvář a lidskost. A draze za to zaplatila.