RECENZE: Vekslačka. Kdo to nezažil, nerozumí

Děj začíná tam, kde končívaly sny mnohých Čechoslováků v roce 1953, u měnové reformy. Tehdy třináctiletá Alma vyrůstající dosud v blahobytu ztratí všechny jistoty, včetně domova. Krásný pokoj velké vily navíc opouští násilně.

Podobně jako jiní „nepohodlní“ občané se špatným kádrovým profilem je následně komunistickým systémem vytlačena na okraj společnosti. Jenže ona se vzdát nehodlá. Chce zpět svůj luxusní život a udělá pro to leccos.

Wilkové se v postavě Almy podařilo vytvořit fungující středobod celé knihy. Představuje silnou ženu, kolem níž kráčí velké dějiny. Jí je to ovšem většinou jedno. Jde si za svým jediným cílem: nebýt chudá.

Začíná ho realizovat v zaplivané Pohádce, v baru nevalné kvality, který ji až do sametové revoluce zaměstná jako servírku a zároveň jí umožní podnikat mimo zákony. Poměrně rychle pochopí, že poptávka po zboží je mezi horníky obrovská a když do všeho vloží vrozenou drzost, cesta k bohatství je otevřená.

Autorka během jejího vzestupu poměrně přesně mapuje také (ne)fungující socialistickou ekonomiku, do níž patřívaly TUZEX, bony, burzy, úplatky, velké kšefty i kšeftíčky a za jedno fáčko (pro mladší ročníky voňavka Fa) se dalo sehnat třeba sexuální potěšení.

Pod rukama jí tak vznikl společenský román, jenž poměrně nemilosrdně ukazuje svou dobu. Éru plnou estébáků, práskačů, kde často kolaborovali s režimem i ti slušnější lidé. Třeba jen proto, aby měli klid.

Tady musíte jako čtenáři přijmout velké zjednodušení příběhu. Orientujete-li se více v historii, budou vás asi některé popisované věci až dráždit. Hlavní hrdinka často proplouvá represí systému téměř nedotčena. Vždyť uplatit se dá každý, včetně policistů, úředníků, lékařů, učitelů… Jedinému, čemu výrazně čelí, je lidská závist.

A když už na policii, estébáky narazí, vždy se s nimi nějak dohodne. „Nevím, zda je to srozumitelné, jestli je to schopen pochopit někdo, kdo v té době nežil,“ shrnuje sama Alma, a to opakovaně, jak se jí podaří jakoukoli nástrahu zdolat.

Další postavy kolem ní jsou spíše potlačeny, případně dost zjednodušeny. Nutno zmínit, že to knize vyprávěné z pozice Almy (sem tam jejího syna Dušánka) prospívá. Díky tomu má spád, děj se zbytečně netříští. Přidají-li se k tomu trefně psané dialogy, vznikne román, který stojí za to, abyste ho dočetli až do poslední stránky.

I když… Možná právě ty vás zklamou. Anebo potěší? Uvidíte. O vašich emocích rozhodne vaše povaha, či to, zda (ne)věříte v dobré konce. Buď, jak buď, jisté je to, že Vekslačka bude ve svém žánru letos patřit k nejprodávanějším knihám. Zaslouží si to.

Už jen proto, že se skvěle čte, děj odsýpá a má myšlenku. Za mě je cenná taky v tom, že vám (jaksi na okraj) ukáže, kde se taky braly peníze pro jinou kapitolu našich dějin, pro pozdější privatizaci. Ovšem to je již úplně jiný příběh, i když Alma se v něm také neztratí.