RECENZE: Ursulina vraždí. A je to hezký příběh

Je to prequel, tedy příběh předcházející ději knihy Hluboký sníh stejného autora, jež u nás vyšla loni. V původním anglickém vydání předběhla Ursulinu o dva roky. Ta přesto stojí sama o sobě a lze ji číst bez znalosti dříve vydané knihy.

Freeman v tom má totiž pořádek. Předkládá samostatný thriller se začátkem i koncem, který je osobitý nejenom svou zápletkou, ale i tím, že ho jeho vypravěčka, zástupkyně šerifa Rebecca Toddová, adresuje své dceři. Vedle pátrání po pachatelích vražd je díky tomu ve hře další příběhová linie.

Autor na ni přitom nepoutá pozornost za každou cenu. Nenásilně ji rozvíjí tu častějšími, tu méně hojnými podotknutími, z nichž není tak docela patrné, jaký osud dítě stihl a jakou cestou se bude jeho život ubírat. Pokaždé, když se k němu ale vrátí, stává se jeho existence důležitou.

Téměř hollywoodské rozuzlení thrilleru lze sice přijmout jako trochu podbízivé, nadto i očekávané, jenže tenhle tah čtenářsky obvykle, a tedy i v této knize, dobře funguje. Vyvolává emoce, a je-li chytře napsaný, ponechává děj na delší dobu uložený v paměti. Freemanovi se podařilo obojí.

Kriminální zápletka je v jeho podání vcelku nápaditá. Zpočátku je navíc v příběhu přítomný prvek humoru, jenž závažnost vyprávění trochu odlehčuje. O ten však bohužel záhy přijde. Autor jej nahradil větším napětím, které takto nepřipouští, aby se čtenář od děje vzdálil, ani aby při tom bylo veselo. Jakkoli je to nutné respektovat jako Freemanovo rozhodnutí, s tou špetkou nadhledu by to bylo lepší, protože fázím, které ho měly, slušel.

Dialogy jsou přesto po celou dobu patřičně ostré, logické a přirozené, samo vyprávění je plynulé, nabízí otazníky i prozření a čtenáři se ani na okamžik nevzdaluje. Vše pak korunuje chytrý závěr knihy, jenž vyvolá touhu být s příběhem dál.

Dobrá detektivka by tak sice končit neměla, ale když je v ní více linií, z nichž ta hlavní dospěje do jasného finále, není třeba to brát jako nedostatek.