RECENZE: Thriller Poslední slovo se zatřese nad pastí a pak ji přeskočí

Taylor Adams na začátku příběhu balancuje na hraně pasti, kterou si, obrazně řečeno, sám vyhloubil.

Jestliže totiž čtenářka Emma Carpenterová vyčinila spisovateli H. G. Kaneovi v recenzi mimo jiné za to, že některé okamžiky z jeho díla jsou nepravděpodobné, on sám ten pocit v knize Poslední slovo nastolil také. Který spisovatel by si dal práci vypátrat pobyt autora nechvalné internetové recenze s tím, že mu to vrátí i s úroky?

Naštěstí je reálný Adams šikovnější než knižní Kane. Každý posun či zvrat, které se v jeho příběhu následně přihodí, dříve nebo později vysvětlí, dá jim logiku a podepře je výčtem okolností, které bohatě stačí k tomu, aby byly akceptovány a vzaty do plynoucího děje.

A tak, ačkoli lze diskutovat už jen o tom, zda by se takový příběh mohl vůbec někdy a někde stát, scény, z nichž je poskládaný, do sebe přirozeně zapadají.

Poslední slovo je temné a napínavé, snadno si získá pozornost, zájem i prostor. A lehko je udrží, jelikož v sobě má několik překvapivých zvratů.

Bylo by zajímavější, kdyby se v něm objevilo více postav. Přinese totiž minimálně jeden okamžik, ve kterém je další vývoj předvídatelný kvůli tomu, že pokud se náhle nezjeví nějaká z nebe spadlá osoba, cesta dál vede jen jedním směrem. Ani v tu chvíli se ale dramatičnost příběhu neztratí.

Poslední slovo je zčásti psychologický thriller, zčásti horor a zčásti mysteriózní příběh. Každý ten žánr se při spojení s ostatními plně rozproudí a vytvoří ve čtenáři měřitelný pocit děsu. Výsledkem je napínavá, děsivá, svižná a přitažlivá kniha, kterou lze přečíst na jedno posezení.

A pokud při vnímání jejího děje poběží ve čtenářově hlavě i dramatický film s jasnou představou o místě, počasí a grimasách ve tvářích postav, je to další důsledek Adamsovy schopnosti popsat zápletku realisticky a plasticky.