RECENZE: Sudetský dům končí v roce 1968, ještě že tak

Autor čtenáře v nové knize seznamuje s dalšími osudy lidí, kteří přišli po 2. světové válce do pohraničí. Chtěli si tam plnit své sny o půdě, hospodaření tzv. na vlastním, ale často také budovat lepší, tedy socialistickou, společnost.

Jenže většina z nich nepočítala s tím, že za pár let, po únoru 1948, o všechno znovu přijdou, a hlavně že ne všichni, kteří hlásí ideály o rovnosti, v ně skutečně věří. Jediné, co je zajímá, je jejich osobní prospěch.

Javůrek trojku začíná tam, kde končí dvojka, v druhé půlce nelítostných padesátých let. Jejími ústřední postavami stále zůstávají Smolíkovi, nově hlavně František a Jarmila. Děj navazuje momentem, kdy si František - politický vězeň - odpykává nespravedlivý trest v uranových lágrech a jeho blízcí o něm mají minimum zpráv.

Ve Sklářích trpí přitom současně s ním, protože jsou kvůli němu „třídní nepřátelé“, kteří „nepochopili“ dobu, v níž žijí, a sousedé jim to dávají značně najevo. Dennodenní soužití s většinou proto není vůbec snadné.

Vše ještě zkomplikuje vytoužený Františkův návrat domů. Vrací se po rozsáhlé amnestii, ovšem v něčem úplně jiný, než ho znávali. Nemocný, strhaný a v čemsi zcela zlomený. Jarmila ho nepoznává a syn Vojtíšek si na něj vůbec nepamatuje. Cestu k sobě hledají s obtížemi. Nejeden boj tak musejí svést u památného dřevěného stolu, doma, aby spolu vůbec znovu dokázali žít.

Žádná srdcervoucí dramata ovšem ani v trojce nečekejte. Spisovatel přímočarým vypravěčským stylem v sobě nezapře to, že má za sebou kariéru ve vrcholovém sportu. Profily postav moc emocionálně nekomplikuje, podobně jasně staví jednu dějinnou událost za druhou. Od začátku tedy víte, kdo je kdo, kam asi směřuje.

Nutno zmínit, že ale tohle vše dohromady v jeho knihách funguje. Vyprávění odehrávající se kdesi v horách jsou i díky tomu velmi uvěřitelná, čtivá. Stejně tak, jako jím popisovaná traumata, kterým stále bývalé Sudety čelí a která dodnes nebyla uzavřena, někdy ani otevřena. Literární Skláře jsou jejich nemilosrdným zrcadlem. Vždyť pohnutý příběh má téměř každý starý dům po Němcích…

Šťastná je přitom Javůrkova volba nezařadit do trojky další události jejího posledního roku, tedy roku 1968, konkrétně okupaci ČSSR. Končí zlomovým pražským jarem. Všem postavám tak nechal po nejrůznějších útrapách s komunisty, socialistickým režimem i „normálními“ sousedy aspoň nějakou naději.

Ponuré skutečnosti, které v trilogii líčí a které doprovázely (d)osidlování pohraničí, tady pod taktovkou KSČ, odkud byli (nezřídka velmi násilně) odsunutí původní obyvatelé, tak získaly nezbytný kousek „světla“. Trojkou se mu tak generační románovou kroniku podařilo uzavřít velmi důstojně.

A jsem si jistá, že by vás rád osobně pozval nejen k jejímu přečtení. Rovnou s tím by vás rád provedl milovanými Krušnými horami. Zachycení příběhů, které si tam vyslechl, je jedna z jeho cest, jak ukázat jiným krásy nyní nejchudšího kraje Česka (Karlovarského).