RECENZE: Štifter skládá okázalé obrazy lidského zmaru

Štifter se ve svém zatím posledním počinu neposouvá za hranu dříve nastaveného rozmezí, tedy vícegenerační prózy zasazené do jihočeského regionu, což nicméně vůbec není na škodu.

Znovu si vyhlédl silné téma, v tomto případě epidemii nové a neznámé choroby, které protkává přesným popisem syrové lidské povahy či vztahových křivd.

Obvodní lékař zmítaný neurvalými, zoufalými pacienty a na druhé straně odpovědností vůči manželce a jejich nenarozenému dítěti je hlavní postavou rozsahem nejdelší, titulní povídky, jejíž děj předurčuje události ostatních posloupných textů. Latentní bacil cholery morbus jako by pustošil hrdinovy potomky v jiném kontextu i o staletí později.

V povídkách se vždy ocitáme na venkově, jehož oproti městu drsnější a upřímnější prostředí a zároveň určitou nekultivovanost autor dobře zná a dokáže barvitě vylíčit.

Krajina roztavených zvonů je temné území, o němž však Štifter hovoří v nádherných slovních obratech a jehož zákoutí skládá do ladných obrazů budících takřka nepřeberný zájem.

Snad jen v poslední části odehrávající se oproti přítomnosti za pětačtyřicet let mírně přestřelil své vypravěčské možnosti. Rozhovor dvou entit vyzbrojených umělou inteligencí o právu na dítě dokazuje, že žánr sci-fi je na chytré zpracování nesmírně obtížný a většinou bude loudit spíše rozpačitý úsměv než vážné zamyšlení.

Navzdory závěrečnému tvůrčímu poklesku jde o veskrze hodnotnou prózu, která dává upomenout nedávnou covidovou zkušenost. Zub času se na sebezáchovných pudech ani sobeckosti nepodepsal, mění se pouze příznaky a původci nemocí.