RECENZE: Staré vraždy, incest a motání se v kruhu

Ve sklepní zdi domu v Reykjavíku byly po desetiletích nalezeny lidské pozůstatky. Bývalý policista Konrad se snaží zlé skutky z minulosti osvětlit, ale pozornost policie, která samozřejmě případ vyšetřuje také, se soustředí i na něj samotného. Konrád navíc souběžně pátrá po vrahovi svého otce, jinak muže, který mu nikdy moc nepřirostl k srdci.

Není to první kniha, v níž se s objasněním otcovy násilné smrti moří. Je v tom však dlouhodobě bezradný, klade si stále stejné otázky a takříkajíc se motá v kruhu.

Indriðason se coby autor uzavření případu kdoví proč brání, ač v minulých knihách už nechal Konrada nasbírat dostatek informací. Rozuzlení by přitom osvobodilo nejenom Konrada, ale především čtenáře.

Indriðason má rád proplétání událostí z minulosti s těmi současnými. Jakkoli mu to ale obvykle vycházelo, tentokrát se děje opak. Nastávají dokonce chvíle, kdy není nic lehčího než se ve dvou časových rovinách románu ztratit. Tím spíš, když vyprávění tu a tam stagnuje, neboť se vyšetřování a tím pádem i příběh, pohříchu nikam nesunou.

Indriðason zná dokonale atmosféru Reykjavíku, jeho rán, odpolední i nocí. Náladu města, v němž je většinu roku zima, vykreslil zručně a hravě, umí do něho čtenáře vzít, provést ho jím. Jenže ve Zdi mlčení je to to jediné, co stojí za to.

Více než kdy předtím jsou dialogy těžkopádné, více než kdy předtím z nich trčí fráze. Divení se tomu, že se někdo někomu opovažuje položit otázku či se k němu chová tak, jak se chová, je v příběhu nepřirozeně mnoho.

Aby se autor dobral jakéhosi napětí, pomáhá si případy incestu. Pro děj však nejsou tolik nosné, jako kontroverze moc nefungují, ač by jistě rády.

Připočteme-li, že hlavní hrdina není žádný sympaťák, do kterého se čtenář zamiluje, je to jedna z horších knih, které Indriðason napsal.