RECENZE: Shari Lapena sází jednu lež za druhou

Kdosi pro ni vymyslel přívlastek „královna rodinných psychothrillerů“. Budí to sice především dojem dobrého nápadu v propagačním oddělení jejího nakladatelství, Lapena je nicméně i v případě své nejnovější knihy Všude samí lháři výborná ve vyprávění odvíjejícím se v krátkém čase, na malém prostoru a mezi lidmi, kteří se dobře znají.

Hlavní linií je příběh devítileté Avery, jež se po konfrontaci se svým otcem v jejich domě ve Stanhopeu ztratila. Následné policejní vyšetřování odhalí řadu vzájemně propojených zážitků, lží i skandálů.

Autorčiny předešlé příběhy byly v porovnání s tím čerstvým záhadnější a pokaždé obsahovaly několik vodítek, která viníka pomáhala odhalit. Tento je nemá, neexistují žádné stopy, které by bylo moudré dlouhodobě sledovat. Jsou v něm nicméně mnohá vzájemně se vyvracející překvapení, která je dobře nahrazují. Když už to tedy vypadá, že věci jsou jasnější, či přímo jasné, přijde zlom a vše se změní.

Styl vyprávění Shari Lapeny je i proto zábavnější a hravější. Literárně osobitý však není. Na to je moc strohý, bez emocionálních zápletek nebo hlubších psychologických úvah, které jsou žánru psychothrilleru vlastní.

Má ale švih, je akční a jeho hrdinové k tomu nemusí používat zbraně či se honit v rychlých autech. Nese se nadto v přátelském duchu, nic nezatajuje, dokonce je až příliš popisný a zbytečně dovysvětluje to, co je z náznaku zřejmé. Neustále přitom čtenáře tak nějak ponouká, aby pokračoval na další stránky. I proto není k přečtení knihy třeba mnoha hodin.

Zajímavé rovněž je, že vznikl příběh, v němž hlavní hrdinka, devítiletá dívka, patří k postavám tak otravným a záporným, že skutečnou lítost vyvolá jen u těch extrémně citlivých.