RECENZE: Proč ten můj Žid přežil?

Děj své poměrně rozsáhlé knihy autor odvíjí od návratu Petra Steina do města, které opustil s rodiči a bratrem poměrně nedávno a kde na ně chce počkat, až se vrátí.

Věří, že to bude velmi brzy, že znovu budou žít v jejich bytě v jedné z pražských čtvrtí, že znovu oslaví oblíbené židovské svátky, že (třeba) půjde znovu do školy. Jenže Praha už není místem, které znal. Respektive není přívětivým domovem pro Židy. Jejich majetky zabrali „normální“ Češi mající alibi, že přece jde o německý majetek.

Byty totiž po Židech odcházejících do transportů obsazovali nejčastěji právě Němci. Poté co prohráli válku, utekli, byli odsunuti, byly „volné“. Povzdech: Proč ten (můj) Žid přežil?! tak Petr slýchává stále a stále častěji. A zbavit se ho skoro nelze.

Klid nenachází ani mezi souvěrci, mezi přeživšími. Každý si v sobě po válce nese své bolesti, svá tajemství, o nichž se nemluví. K těm důležitým patří mimo jiné ta, proč někteří Židé šli z ČSR do Terezína, do táborů jako první.

Protagonista záhy vytuší, že díky tátovi, vlivnému advokátovi, měli jako rodina na židovské obci určitá privilegia…

Přes popsané, leckdy bolestné skutečnosti je jinak román oslavou lidského bytí. Eli Beneš v nich totiž lavíruje zdatně, s citem, s evidentní znalostí dějin, které tvoří podstatnou část jeho vyprávění. Píše o nich s lehkostí, kterou mu lze právem závidět.

Prožitá traumata v jeho podání postupně válcuje Petrovo mládí, touha milovat, být milován, jít si zatančit, s někým se „jednoduše vyspat“. Ale i nezpochybnitelný fakt, že všichni Češi nebyli hrdinové a všichni Němci padouši. A že jeden útěk může s sebou přinášet smrt (pochod z Osvětimi), ten druhý, o pár let později, nový život.

Rozhodnutí nechat bolestivou minulost za sebou je tak posléze u Petra čistě spontánní, vedené láskou. Učiní jej ovšem v době, kdy se dá vytušit, že se velké dějiny daly opět do pohybu a rychlý nástup KSČ dává jasně najevo, kdo bude v ČSR brzy pánem.

Uvěřitelnost knihy odráží to, že vychází ze skutečných příběhů lidí, již holocaust přežili. Petr je jimi po celou dobu obklopený. Někdy sám a někdy s nimi hledá, jak se s minulostí vypořádat, aniž by zvolil cestu nejjednodušší: sebevraždu.

Benešův styl psaní, zachycení dílčích postav, příběh samotný tak spustí ve čtenáři řadu otázek. K těm nejzásadnějším patří: Dá se znovu žít, když prožijete to, co Petr? Máte na to vůbec právo? Máte právo zapomenout a jít dál? Nepatrná ztráta osamělosti je román, který vám dá na většinu z nich jasné odpovědi.

Přednost v něm dostává život, přesvědčení, že hluboké ztráty překonat nelze, jenže žít se musí dál, a to s chutí a s láskou. Je rovněž výjimečným svědectvím doby po osvobození ČSR v květnu 1945 až do takzvaného Vítězného února 1948, na niž se u nás stále rádo „zapomíná“.

Nepatrná ztráta osamělosti je zkrátka knihou, kterou stojí za to číst. Je jednou z nejlepších, jež (nejen) v Česku v rámci tématu šoa dosud vyšly.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Nepatrná ztráta osamělosti - Eli Beneš