RECENZE: Přeživší holokaustu v uvěřitelných paralelních vesmírech

Novou mízu jako by našla literátka, jež se vedle psaní věnuje i tvorbě úspěšných podcastů Chumelenice nebo Příběh, který se opravdu stal, jenž se dočkal tištěné verze pod názvem Co vás v dějáku nenaučili. Se současnými vztahovými tématy, jimiž se v knihách donedávna zabývala, se patrně již vyčerpala.

V Odvaze se odklonila od čím dál jalovějších trablů svých vrstevníků z řad mileniálů a sáhla po poutavé novodobé historii, o níž se čeští beletristé tak často nerozepisují. O vyhlazování Židů za nacistického běsnění další fikci spíše nepotřebujeme. Volné tvůrčí pole se zato nabízí ve vyprávění o jejich poválečných osudech.

Protagonistkou je dvacátnice Ada, jež prošla koncentračním táborem, a tak ji coby pozdější medičku nemocniční praxe zrovna nerozhodí. Rok 1948 pro její kariérní ambice znamená přítrž. Přežila holokaust a s komunisty to nemá lehčí. Z fakulty je kvůli svému původu vyloučena a na pracovišti degradována na podřadnou pozici.

Záchytným lanem je pro ni příbuzný v Americe, jenž by jí mohl pomoci dostat se na svobodu. Jejich komunikaci nicméně zachytí přisluhovači poúnorového režimu a s Adinými sny je konec. Nečekaně přichází nabídka, jež by mohla hrozící potrestání zvrátit, má to však háček: z mravního hlediska není nejčistší.

Lukášková napsala dva romány v jednom. Každý z nich, ten, co pokračuje s hrdinčiným vyslovením „ano“, a druhý, jenž se odvíjí po záporu, se odehrává v alternativním vesmíru, v němž Ada kromě vlastní přetvořené budoucnosti ovlivňuje také úděl svého okolí.

Odchylně rozehrané události přitom dávají logiku a činí celistvé dílo věrohodné. Zrcadlením fatality sebemenších činů je navíc značně atraktivní.

Námětem, k němuž ji prý částečně ponoukla bestselleristka Karin Lednická, i jeho nevšedním pojetím vsadila spisovatelka na divokou kartu. Úsloví, že risk je zisk, se v jejím případě potvrzuje.

Přestože se Lukášková v dějinných souvislostech nevyhnula určité zkratkovitosti a mělkosti, předkládá právem sebevědomou prózu.

Po jejích dřívějších profesních eskapádách v médiích a ne vždy vzletných literárních počinech tak Odvaha dozajista představuje nejen nomen omen, ale rovněž zadostiučinění. Díky autorčině stylistickému dozrání se čte jedním dechem a umně se zabořuje do našeho svědomí.