RECENZE: Pokračování Milénia nese pochybnosti i vášeň

Milénium napomohlo vzestupu severské krimi. Přišel s ním Stieg Larsson, jenž napsal knihy Muži, kteří nenávidí ženy (2005), Dívka, která si hrála s ohněm (2006) a Dívka, která kopla do vosího hnízda (2007).

Prodalo se jich více než osmdesát milionů kusů a dočkaly se i filmových zpracování s Michaelem Nyqvistem a Noomi Rapaceovou v hlavních rolích. Všechny tři švédské snímky měly premiéru v roce 2009. První knihu převedl do filmové podoby Niels Arden Oplev, další dvě Daniel Alfredson.

V roce 2011 natočil americký režisér David Fincher remake filmu Muži, kteří nenávidí ženy s názvem The Girl With The Dragon Tatoo. Hlavních rolí se ujali Daniel Craig a Rooney Mara.

Larsson zemřel 9. listopadu 2004 na infarkt. Zanechal po sobě rozepsaný čtvrtý román a napsal i synopsi pro pátou a šestou knihu plánované desetidílné série. Zůstala po něm také neověřená poslední vůle, jež je ale považována za neplatnou. Jeho partnerka Eva Gabrielssonová proto nárok na dědictví nemá.

Majetek a autorská práva připadly Larssonovu otci a bratrovi. Ti si přáli pokračování série. Prostřednictvím nakladatele oslovili k jejímu napsání Davida Lagercrantze, jenž pak sepsal druhou trilogii. Dívka v pavoučí síti vyšla v roce 2015, Muž, který hledal svůj stín o dva roky později a Dívka, která musí zemřít roku 2019.

V roce 2021 uvedlo švédské nakladatelství Polaris, že získalo práva na pokračování série. Sepsáním další trilogie pověřilo Karin Smirnoffovou - její první román Dívka v orlích spárech vyšel ve švédštině v roce 2022.

Není pochyb o tom, že je to talentovaná spisovatelka. Pokračovat ve slavné sérii bylo ale i pro ni těžké. Nešlo jen o to, aby byla vypravěčsky přesvědčivá, přitom věrná svému stylu. Klíčové bylo, aby přinesla silný příběh. A to tak docela nevyšlo.

Ač vtažení světa orlů do děje hned v úvodu vyhlíží nadějně, nepodařilo se jí vytvořit dílo, které čtenáře čapne za ruku, táhne ho vpřed a neustálé v něm budí emoce.

Příběh, který se odehrává na severu Švédska, kde se lidé přetahují o přírodní zdroje, naopak působí dojmem, jako by se v novém světě rozkoukávala. Když jí ani sto stránek nestačilo k tomu, aby nastolila tempo a kýžené napětí, bylo jasné, že to bude těžko dohánět.

Mnoho spisovatelů používá k vyprávění takzvané flashbacky. Jedna pasáž ze současnosti je následovaná tou z minulosti. Smirnoffová to dělá také, jen tomu nedala drajv. Čtenář je tedy nucen se občas zarazit a vše si přečíst znovu, aby mu bylo vše dokonale jasné.

Autorka také v textu používá kurzívu, jejímž prostřednictvím sděluje, co si postava myslí. V tomto díle se to nicméně jeví být zbytečné, z chování a reakcí postav je dost jasné, co se jim honí hlavou, pročež taková popisnost tok vyprávění pozastavuje.

Smirnoffová také posunula charaktery Lisbeth Salanderové a Mikaela Blomkvista, hlavních osob série. Blomkvista z příběhu bezmála vytlačila, či mu do něj spíše jen dala nahlédnout, a Salanderovou nechala jednat trochu jinak, než jak to bylo v minulých knihách. Lze to chápat jako plod jejího dospívání, jenže v případě Salanderové po tom asi fanoušci příliš netouží.

Pozitivní je naopak patrná úcta, kterou Smirnoffová ke světu Milénia má, umělecká vášeň, s níž se ho ujala, i zajímavý styl psaní, se kterým se velice dobře popasovala překladatelka Lucie Olešová.

A pokud se čtenář prokouše vlekoucí se první polovinou knihy, čeká ho svižné finále, po němž si možná řekne, že dalšímu dílu ještě šanci dá.