RECENZE: Píseň pro Kateřinu je tuctová lovestory

Kdyby třeba někoho nezaujala, buď ji dočte v krátkém čase v naději, že se něco změní, anebo ji odloží s tím, že se k ní třeba vrátí, až bude mít patřičnou náladu.

Je to melancholická lovestory z přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století a byla pro Pavla Leitnera, hrdinu knihy a pozdějšího majitele antikvariátu v Nizozemsku, ta nejkrásnější.

Společenské okolnosti ale tehdy nedovolily vztahu náležitě rozkvést, a tak se mu jen vrátí v mysli, když jej kontaktuje syn jeho dávné lásky s tím, že pro něho má dopis.

Děj začíná v přítomnosti, pokračuje vzpomínkami na pošmourné roky socialismu v Československu a končí zase v přítomnosti. Není to struktura objevná, ale možností moc není, takže ji není třeba zpochybňovat.

Samotný příběh a způsob jeho vyprávění jsou ale příliš tuctové. Stane se v něm to, co se ve vztazích stává často, je předvídatelný, málo napínavý a postrádá nová překvapení. Rozuzlení by jím sice být mohlo, jenže bylo nevyhnutelné s ohledem na to, co už bylo o hlavní postavě prozrazeno v úvodu.

Vyprávění chybí osobitost i rafinovanější práce s jazykem, která byla dala Písni pro Kateřinu kromě melancholie třeba i větší literární charakter.

Nelze jí nicméně upřít, že ve čtenáři dokáže vzbudit sympatie k ústřednímu páru, vzpomínku na jeho životní lásku a dodá mu jistotu, že pokud bude číst dál, bude mu bez ohledu na dobu, ve které se Píseň pro Kateřinu odehrává, snad docela hezky.

Velmi příjemným bonusem je pečlivé a milé grafické zpracování, méně příjemným pak s ohledem na rozsah cena knížky.