RECENZE: Nevím, že něco vím, protože si to nepamatuju

„Tohle téma zvedá strašně moc autorů, je to jakési znamení doby,“ uvedl při představování knihy Miloš Urban. Popsal také svůj zážitek s babičkou, která zřejmě trpěla stařeckou demencí a v jednu chvíli ho společně s bratrem začala ohrožovat na životě (pokusila se je otrávit).

Tento okamžik prožívá i jeho románová postava, zhruba 75letý Gustav Molitor, bývalý nakladatelský redaktor, intelektuál, který se náhle začíná ztrácet ve světě, jejž zná. A to doslova.

Změny si ve světlých chvílích uvědomuje. Bojí se, že ohrozí vnučku, případně dceru. V rámci boje s nemocí si proto začne vše, co prožije, zapisovat v deníkové formě. I proto v mnohém román připomíná sled povídek tvořících dohromady knihu. Nicméně Molitor zápisky zpětně číst nechce. Stejně tak se nechce vracet do někdy smutné minulosti, jenže jeho mysl ho dávno neposlouchá.

Kniha zachycuje, představuje jakousi děravou, v určitých momentech až slepou mapu jedné bytosti, která však tvoří funkční, místy překvapivě zábavný celek. Ne všechny důsledky nemoci totiž musí být v kontextu nutně smutné. Dokážete-li se od nemoci svých blízkých aspoň na chvíli oprostit.

Jako čtenáře vás rovněž spisovatel donutí přemýšlet, zda a do jaké míry jsou jeho zážitky (ne)pravdivé. Mysl pana Molitora vás totiž zavede do dílčích událostí, které plynou jedna za druhou. O průšvizích - včetně rvaček - se tak dozvídáte často společně s ním, zpětně, neboť jeho paměť tyto informace zkrátka již neuložila.

Román obsahuje díky Urbanově jazykové hravosti také nejrůznější slovní hříčky, přeřeky, přesmyčky, intelektuální a kulturní narážky. Jen choroba je nezřídka „drobet“ upraví. Patří k nim i slavný Sokratův citát, který v Molitorově invenci získává podobu: Nevím, že něco vím, protože si to nepamatuju.

Spisovatel hraje se čtenářem celou dobu zábavnou hru, kolik jich objeví. Dr. Alzem vychází ze své hororové škatulky (Hastrman, Santiniho jazyk, Lord Mord, Mrtvý holky…). Velmi závažné téma smrtelné nemoci dokáže poeticky odlehčit (stejně tak jako jiný projekt na podobné téma, úspěšný film Tancuj Matyldo).

Po dočtení poslední stránky si položíte společně spolu s ním otázku: Potká tohle jednou i mě? Zvláště, jestli se podobně nemocný člověk objevil ve vašem okolí, ve vaší rodině, stejně jako u Urbanů. Dr. Alz vám třeba dá naději, že ne vše musí být nutně černé tak, jak to na první pohled vypadá…

Další plusové body dávám za grafickou podobu knihy. Tady se naopak Urbanův styl nezapře. Jeho romány jsou tradičně dotažené do detailů, včetně krásných, poutavých obálek.