RECENZE: Náš svět byli Husák, Bajo i plynové masky

Čtenářům nabídne až deníkové záznamy Marty a Davida. Jednoduchými slovy, často nespisovnými, komentují obyčejné, obvykle stejné věci, které kolem sebe vidí. Každý jinak. V čemž se odrážejí jejich charaktery, pohled muže/ženy, i to, v jakých rodinách vyrůstají. Spojuje je touha po lásce, první sexuální kontakty, dospívání, jež může být stejně tak krásné jako kruté.

Horáková je sleduje několik let, v nichž je jejich středobodem školní třída, běžná základka. Ta sídlištní, již mnozí Češi a Češky kolem padesátky stále nosí hluboko v sobě. Patřím k nim. Vyrostla jsem na Hájích, na Jižním Městě. Chodila do Červené, do jedničky, vedle stála ještě dvojka. Za silnicí byla Hnědá, pak ještě Modrá… Řeč je o školách, podle nichž se tehdy děti rozlišovaly.

Bylo nás vážně hodně, a to všude, třídy v ročníku klidně končívaly písmenem G. Románovým kulisám tak dokonale rozumím. A jistě v tom nebudu sama. Kulisy s sebou přinášejí polozapomenutou nostalgii, kterou milosrdně překryl čas.

K přelidněnému světu, jejž Horáková trefně v románu popisuje, totiž pevně patřily další atributy. Mimo jiné ty, jež definovaly sídlištní společenský status rodiny podle toho, zda (ne)měla barevnou televizi, video, (ne)kupovala věci v Tuzexu, (ne)jezdila na chatu/k moři.

S naším dětstvím se ale pojí i další (ne)materiální radosti, mj. nekonečné toulky rozestaveným sídlištěm s klíči na krku, žvýkačka Bajo, céčka, Bravíčko, dvoupatrové penály, skákání přes gumu, verzatilky (dá se s nimi rovněž flusat), portrét Gustava Husáka nad katedrou, nacucaná houba na mytí tabule (doteď cítím, jak smrděla), hořící lampiony…

Autorce se v rámci vykreslení socialistické atmosféry podařilo shromáždit snad všechny předměty, vzpomínky, jež padají na třídních srazech, kam – na rozdíl od ní – chodívám ráda, neb se tam skvěle bavím/e. Nezapomenutelné bývají hlavně zážitky z tělocviku, jenž leckdy připomínal armádní průpravu. Pamatujete na modré/červené trenýrky? Bílé triko/tílko. Já ano, dodnes. Do úboru jsem se pravidelně nevešla…

Na podobná „traumata“ plynule navazují další: postřehy z branného cvičení (s granáty, plynovými maskami, smradem z dezinfekce, pláštěnkami, igeliťáky a gumičkami…), prvomájové průvody, spartakiády, jiskřičky, pionýr… Vstup do SSM (Socialistický svaz mládeže - pozn. red.) a následně do KSČ nás už, naštěstí, minul.

A ač je román zakotvený v druhé půlce 80. let, plyne v jakémsi bezčasí. Takzvané (ne)překročitelné hranice dobrého občana jsou v něm záměrně beztvaré. S hrdinstvím se vůbec nepočítá, mít názor není žádoucí, vyčnívat se nevyplácí…

Zlom v uvažování všech přináší až sametová revoluce, ovšem jen zdánlivě. Lidé ze sídlišť na svobodě v tomhle románu obvykle nevydělají, protože ti, kteří vládli za socialismu (a bydleli v bytech s parketami, jak se říkává v Martině rodině), často privatizovali majetky v 90. letech. I to je jeden z postřehů Horákové.

Shrnuto: Okno na západ nabídne mnohým nostalgickou jízdu. Pro ty další – hlavně mladší ročníky, než jsem já, Husákovo dítě – může přinést pár objevů. Mimo jiné ty, že materialismus a klientismus nutně nesouvisí s kapitalismem a že někteří lidé se budou mít dobře v jakýchkoli časech. Hodnotívám je obvykle větou: přežijí i atomový výbuch.

Jestli k nim patří David a Marta, případně vy, posuďte sami. Horáková vám k tomu v rámci knihy dává dostatečný prostor.