RECENZE: Michael Cunningham píše o covidu uhlazeně, ale mělce

Od autora mistrovských Hodin (1998) ověnčených Pulitzerovou cenou a výborně zfilmovaných (2002) s Nicole Kidmanovou a Meryl Streepovou je nový, letos vydaný počin spíše zklamáním.

Covidová tematika se v něm zhruba rok po úředním vyhlášení konce pandemie vrací na knižní listy spíše otravně, jako vybledlá připomínka toho, co byla ještě nedávno nechtěná všední realita.

Próza se odehrává v témže jarním dni tří diametrálně odlišných roků v různých denních dobách.

Šedou eminencí příběhu o vyhaslém manželském páru slepovaným dvěma dětmi, kteří žijí na předměstí rušného New Yorku, je čtyřicátník Robbie, oblíbený strýc nezletilých sourozenců a bratr jejich matky.

Jakožto stárnoucí gay nemá oproti své sestře zdánlivě nic, potomky, stálého partnera ani zářnou kariéru od té doby, co vzdal studium medicíny a vydal se na pedagogickou dráhu, na níž už vyhořel.

Brzy nicméně vyvstává na povrch, že skutečně spokojený není nikdo z jeho rodiny, nehledě na otřesné globální okolnosti.

Na veškeré výrazněji nebo slaběji začleněné postavy je poněkud náročné se pocitově naladit, přestože si na to Cunningham vyhrazuje dostatečně velkorysý prostor takřka tří set stran.

Jejich motivace vedoucí k někdy až iracionálním rozhodnutím zůstávají zastřené navzdory tomu, že tvůrce si se stylistikou jako obvykle široce vyhrává a dokáže spolehlivě navodit obecný dojem izolace ve fyzickém, vztahovém i niterném smyslu.

Smutná koronavirová zkušenost je ovšem v čerstvé paměti nás všech, kteří jsme měli to štěstí ji přežít, čímž se její literární otisk rychle stírá. Zřejmě ještě pořád nenazrál čas k nápadité a hlubší reflexi dotyčných událostí, která vždycky tak či onak vyžaduje odstup, jenž Cunningham zkrátka nemohl získat.

Předkládá věty uhlazené, avšak s tisíckrát omílaným, a tudíž již vyprázdněným obsahem o chorobě, která kosila životy i duše.