RECENZE: Marta děti nechce. Soukupová sugestivně hloubá v ženské psýché

Otázka visí ve vzduchu, když se protagonistka vydává na dnes velmi populární pouť do Santiaga de Compostela. Hledá si skulinku do její mysli, ač se na ni po celou dobu usilovně snaží nemyslet.

Martinu hlavu daleko zásadněji zaměstnávají jiné starosti, počínaje neuspokojivým zaměstnáním a toxickým příbuzenstvem konče. Během sotva dvou týdnů si však uvědomí, jak moc tato odkládaná záležitost prorůstá jejími běžnými potížemi.

Mateřství se v současnosti stalo takřka převládajícím tématem na poli světové literatury orientované na ženy vrcholně produktivního věku. Filozoficky jej obsáhla Kanaďanka Sheila Hetiová v autofikčním počinu Mateřství, čtyři různé pohledy na něj nabídla Němka Verena Kesslerová v próze Eva. Médii přitom stále prolétávají zprávy o rekordně nízké porodnosti.

Soukupová naskočila na vlnu, která se vzedmula před bezmála třemi lety. V jejím případě ovšem jde o pokračování pozoruhodného příběhu, který bezpochyby stojí za to více rozebrat, a ne o vytěžování rozběhlého trendu.

Osamělá chodkyně se s každým dalším kilometrem v nohách dostává hlouběji a uvědoměleji k poznání, jak složité je pod konstantním vlivem našeho okolí zjistit, co si v životě skutečně přejeme a co děláme kvůli sobě a co jen pro zavděčení se ostatním. Škála emocí a úvah, do nichž ji spolu se čtenáři uvrhne, je obdivuhodně mnohotvárná a věrná realitě.

Jasně ohraničená trasa sloužící k rozjímání je oblíbeným nikoli pouze knižním motivem. V autorčině pojetí je navíc funkčním prvkem, který udává správnou frekvenci odkrývání hrdinčiny minulosti prolínající se s reflexí vzpomínek v přítomnosti.

Podtrhuje jím rčení, že i cesta může být cíl. Zároveň nenápadně připomíná, že ono putování není samostatnou úsečkou, a to nejen výstižně otevřeným koncem, ale i předělovými kapitolami s monology vedlejších postav, které z něj dohromady činí znamenitý mnohovrstevnatý román.