RECENZE: Korejský masakr v náročném románu nobelistky Han Kang

Západní tisk, literatura či filmy od doby přetnutí Korejského poloostrova osmatřicátou rovnoběžkou předkládají především příběhy o krutých osudech obyvatel jeho severní části.

Rodačka z tamního jihu Han Kang nabízí odlišnou perspektivu. Zaměřuje se na poněkud přehlíženou, ovšem neméně brutální historii její kapitalistické vlasti.

Po díle Kde kvete tráva, v němž zpracovala povstání ve městě Kwangdžu v roce 1980, jehož je pamětnicí, tentokrát sáhla ještě hlouběji do minulosti.

Pasivními pozorovatelkami krvavých událostí na ostrově, kde převažovali levicově orientovaní a protiamericky naladění občané, jsou letité kamarádky. O masakru pojednávají ze současnosti coby potomkyně jeho obětí, kterých byly desítky tisíc civilistů.

Než autorka přistoupí k důraznému a prudkému vylíčení někdejších hrůz prostřednictvím zhuštěných vyprávění očitých svědků nebo útržků novinových zpráv, zasazuje děj do snu, lépe řečeno do noční můry zasypané nebývalým množstvím sněhu. V bílé tmě, jež ty, kteří se v ní ocitnou, mate a takřka oslepuje, se odehrává lyrická většina díla.

Použité motivy vánice, fyzických a potažmo i duševních ran nebo duchů jsou zpočátku velmi sugestivní a chytře nastiňují mezigenerační trauma, které protagonistky nevědomě prožívají. Postupně se ale tyto symboly stávají víceméně repetitivní a ztrácejí na svém účinku, který spisovatelka naplno vtiskne až do lehce přepjatého závěru.

Kdyby Han Kang v knize rovnoměrněji rozložila sílu, které její počin bezpochyby má na rozdávání, a tolik by se nestřežila naděje, jež v něm citelně chybí, byl by výsledek efektnější.

Neloučím se navždy je těžce stravitelný román, z něhož jako by vyprchalo veškeré světlo a zůstaly jen nevlídnost a zmar.