RECENZE: Knižní Hlubiny podlehly neblahému chladu

V thrilleru Hlubiny, jenž vyšel v českém překladu Lucie Korecké, se málo napínavé vyprávění vleče a rozuzlení jako by se vůbec nechtělo ukázat. Když už na ně dojde, je prosto překvapení, neboť při troše dobré vůle na ně nebylo složité přijít.

Forma autorčiny třetí knihy ze série Černý led je obvyklá. Dva příběhy odehrávající se daleko od sebe, na moři a na souši, spolu na první pohled nesouvisí. Dlouho je to neměnné, snad až příliš dlouho, ale po čase se ukáže, že souvislost existuje, posléze se stále více prohlubuje.

Příběh se nicméně neskonale táhne a ukazuje se, že na jeho sepsání by klidně stačila polovina kapitol, jimiž se takto líně proplétá.

K velkým překvapením či zvratům v něm nedochází, stejně tak hrdinové oklikou míjí nějaký klíčový objev. Tu a tam se sice náznak vyjeví, avšak příběhu to dramatičnost nedodá.

Zápletka před finále je drobná, a když detektivové Týr a Karó pachatele konečně dopadnou, mrazení v zádech se nedostaví, dokonce ani dobrý pocit z vítězství dobra nad zlem.

Yrsa Sigurðardóttir tentokrát postavila komplikovanost nad srozumitelnost. Vztahy postav jsou v zásadě černobílé, nevyvíjejí se, a když už se najde něco, co je pozmění, není čas se dozvědět, co to přineslo, protože autorka dokráčela k závěru.

Psát přesto nezapomněla. Naprosto přesvědčivá je v popisu islandské krajiny a přiblížení atmosféry jejího neblahého chladu, jenž jako by písmeny českého překladu bezmála hmatatelně procházel. Místy mu dokonce ve svém vyprávění podlehla.

I kvůli tomu se zřejmě přihodilo, že zatímco oficiálně je kniha česky pojmenována Hlubiny, na jedné stránce je z ní Hlubina.