RECENZE: Jsem CSc. Celkem spokojenej cigán

„Já mám nádhernej život,“ zní motto publikace, která vás chronologicky provede boxerovým životem. První roky prožil v Plzni. Narodil se rodičům, kteří se do města dostali z jedné slovenské osady. Máma neuměla ani psát. Doma bylo devět dětí.

„Táta dělal lopatou a krumpáčem, máma se o nás starala. Měla nás ráda,“ popisuje vypravěč s tím, že každý věděl, že jsou cikáni (případně cigáni, slovo Romové vůbec nepoužívá), a tak k nim přistupovali. Do jeho dětství tak patří bída, sem tam hlad, přehlížení většinovou společností.

Tam někde, na ulici, rovněž zjistil, že ve rvačkách dokáže vynikat. Shodou náhod, díky bitce o dámy na tanečním parketu, se v patnácti dostal k boxu, jenž mu chvílemi zajistil až pohádkový život. Vynikal v kategorii do 54 kilogramů. Závodně boxoval 25 let.

Kniha jej popisuje důkladně. Svým spádem připomíná jeden obří road trip ve stylu Bony a klid. Je živelný, spontánní, stejně jako Standa (takto je rovněž opakovaně titulován v knize). Nikdy v něm nebylo místo pro přetvářku, ale pro dobrou historku se místo vždy našlo. A že jich bylo.

K Tišerovi patřil před rokem 1989 nejen vrcholový sport, vyprodaná Lucerna, ale rovněž tykání s policajty, jejich uplácení, skořápky, vekslařina před tuzexem, pražské podsvětí, později porno a herní automaty.

Neotřelé vyprávění o věcech, o nichž se u nás zas tak často nemluví, podtrhuje jazyk, jenž má ke spisovnosti, korektnosti velmi daleko. Ostatně tahle forma, Tišerův pohled na svět, je velmi osvobozující. Ani stopa po nyní moderní woke kultuře, slibuji.

Tišer dobře ví, kdy se choval jako „hajzlík“, frajer a kdy chtěl spasit svět – dobře, aspoň někoho z něj, bezprizorní žižkovské děti. Díky jeho boxerskému klubu, který založil po sametové revoluci, se mu to sem tam i podařilo.

V tu dobu už jen z dálky sledoval, jak si vedou jeho kolegové boxeři a veksláci. Zatímco ti z první kategorie často končili na ulici závislí na drogách a alkoholu, ti druzí vstupovali s požehnáním mozků československé privatizace do vysokého byznysu a politiky.

Nelegální zisky ze socialismu v dravé době pohodlně legalizovali a dodnes považují za „nevhodné“ mluvit o tom, co dělali před rokem 1989… „Najednou byl ten vekslák vážený radní,“ zmiňuje mimo jiné s tím, že tykat mu přesto nepřestal.

Marii Urbanové se všechny Tišerovy historky podařilo dát v knize skvěle dohromady. Poskládala je do autentického, barevného puzzle. Velmi zábavnou formou vám nabídne portrét světa, který je sice už minulostí, ovšem stále dost živý. Dopady divokých devadesátek ostatně vnímáme dodnes.

Pro milovníky faktů je kniha doplněná o zevrubnou fotografickou přílohu. A dobrá zpráva pro lenochy je i to, že není nijak tlustá. Její obsah ovšem za její otevření, přečtení rozhodně stojí, i když nejste milovníkem/milovnicí boxu. Je hlavně o naději, že na vrchol lze občas dojít až ze společenského dna. Máte-li k tomu sílu a „koule“.

„Chlubím se, že mám za jménem CSc. Celkem spokojenej cigán,“ shrnuje svou cestu sám Tišer. Muž, jenž kdysi nedochodil ani základní školu.