RECENZE: Jo Nesbø nejdříve děsí děti a pak dospělé

Po tragické smrti rodičů odešel čtrnáctiletý Richard Elauved ke své tetě a strýci do odlehlého města Ballantyne. Nepatřil k těm, kteří by se snadno spřátelili, ale za své nelítostné šikanování a deviantní chování si na novém místě vysloužil pověst školního vyvrhele.

Když se začal pohřešovat jeho spolužák Tom, měly úřady podezření, že za jeho zmizení je zodpovědný Richard. Byl totiž poslední, kdo ho viděl. Bylo to tak, jenže přísahal, že Toma vcuclo sluchátko v telefonní budce na kraji lesa. Že mu ten nesmysl nikdo neuvěřil, je nabíledni.

Klíčová událost počátku příběhu spíše napovídá, že se Nesbø vrátil k dětské literatuře. Vyhlíží jako start nějaké strašidelné povídky pro děti, která by ve finále měla mít výchovný charakter. Jenže bestsellerista takhle rozehrál horor, který je bravurně napsaný, napínavý a plný překvapení.

Od začátku vrhá čtenáře do rychlé série podivných událostí, které se soustředí kolem hlavního hrdiny. Od úvodního pohádkového zabarvení se pak příběh pozvolna mění a není v něm nouze o zvraty, dramatické okamžiky ani vztahové téma.

Noční dům je složen ze tří částí. Ve druhé a třetí autor přiměje čtenáře přehodnotit vše, co si přečetl předtím, aby se nakonec dostal k rozuzlení, které je sice trochu očekávané, ale cesta k němu je tak trnitá a dramatická, že je skutečným vyvrcholením knihy.

Nesbø si v příběhu nejdříve nakloní případného dětského čtenáře, leč pozvolna se ho zbavuje a dostává se k dospělému fanouškovi napětí, nejlépe hororů, které tak nějak povolují používat prvky poněkud dětinské. Od začátku je přitom obdivuhodná jeho brilantní práce s charaktery postav, zvláště pokud jde o jejich životní traumata a to, jak ovlivnila jejich chování. To vše je propracované entrée pro velké finále.

Čtenářskou záhadou je nicméně hlavní hrdina Richard. Chová se jako nezkrotný fracek, přitom se zejména v dialozích se svou kamarádkou Karen dobírá myšlenek, které s takovou povahou příliš nesouzní. Stejný pocit z jeho osobnosti zůstane i poté, kdy už je v závěru jasné, jak se věci mají a co je vlastně zač. Ve vykreslení jeho osobnosti zůstal autor poněkud nerozhodný.

Noční dům navazuje na klasické horory z osmdesátých let. Vzdává jim poctu a současně se k nim připojuje, to vše v provedení autora světového formátu.