RECENZE: Jeptišky jsou taky jenom lidi, sděluje zdařilý román

Ke své zásadní zkušenosti z dospívání se Dvořáková vrací s takřka pětatřicetiletým odstupem. Ve spisovatelčině dráze její zpracování předběhly prózy z vesnického i medicínského prostředí, díky nimž se zařadila mezi naše nejvyhledávanější autorky.

Uzavřená komunita řeholnic, jež v sekulární části společnosti vyvolává dojem mystéria, neproniknutelnosti a mravní čistoty, je sama o sobě přitažlivá.

Tím, že příběh podpírá atmosférou chaotického počátku devadesátých let, kdy se do řádů vracely zestárlé sestry po desetiletích komunistického útlaku a zároveň do nich nastupovaly i nezletilé novicky, se stává o to zajímavější.

Protagonistku představuje zástupkyně druhé zmíněné kategorie, která je v očích ostatních hříšnicí a pro svou matku symbolem pokání. Proč ji tak nazývají, to vypravěčka uvážlivě a střídmě rozmotává ve všeobjímajícím ději, který nezahlcuje, nýbrž přirozeně plyne.

Do poloviny knihy zeširoka seznamuje s poutavým kaleidoskopem jeptišek, mezi nimiž panují generační nedorozumění a rozdílné chápání nově nabyté svobody. Snad ani jedna z nich neodpovídá stereotypní škatulce ženy oddané víře, která by ji zcela vytrhávala z reality vnějšího světa.

Každá z postav si nese traumata z dřívějšího života a bojuje s potlačovanými pudy nebo obyčejnými lidskými slabostmi. Má ale také praktické schopnosti, které nacházejí uplatnění.

Mnišskému heslu ora et labora, tedy modli se a pracuj, Dvořáková přisuzuje až trochu ironický nádech. Řehole v jejím podání je ničím se nevymykající kolektiv, jenž vykazuje známky toxicity, závisti a ponorkové nemoci.

Dominantním motivem druhé části díla se stává láska. Nikoli k Bohu, ale ta za klášterními zdmi zapovězená. City ke druhému člověku, které nezahladí ani tisíceré modlitby a odříkání, literátka líčí vnímavě a s taktností.

Téma poplatné dnešní době nicméně jako by nevlastnila, ale spíše se jím snažila zavděčit současným mladým čtenářům, pro něž už ovšem je denním chlebem.